Roman Vondrouš: „Fotoreportáž má jasná pravidla“
Co tě přivedlo k fotografování?
Jako čtrnáctiletý kluk jsem měl rád všechno kolem železnice – hlavně lokomotivy. Chtěl jsem je nějak zachytit
a tenkrát začaly mé nesmělé pokusy s focením na středoformátové filmové přístroje. Pak jsem se s kamarádem,
který měl také blízko k focení, dostal do fotokomory a on mi ukázal, jak se vyvolávají a zvětšují fotografie.
Psal se rok 1989 a to jsem ještě vůbec nevěděl, že existuje nějaká reportážní fotografie.
Kdy jsi začal fotit profesionálně?
Mé první krůčky k reportážní fotografii začaly zhruba v roce 2000. To jsem začal externě spolupracovat
s týdeníkem Pernštejn, který se věnoval aktuálnímu dění v Pardubicích.
Jak ses dostal do agentury ČTK?
ČTK v Pardubickém kraji hledala fotografa. Jel jsem do Prahy na konkurz, který jsem vyhrál, a
po několika měsících mého působení v Pardubickém kraji si mě v roce 2006 stáhli do Prahy.
Jak spolupráce s agenturou funguje? Témata si hledáš sám, nebo tě agentura pošle vyfotit nějaké
téma?
Primárně mě posílá fotografovat témata agentura, ale jsou i situace, kdy společně s ostatními
fotografy máme nějaký tip a oni tomu požehnají, takže dané téma můžeme jet vyfotit a zpracovat. Ve většině
případů ale dostáváme témata od agentury. V agentuře funguje ranní až odpolední a odpolední až večerní
služba, které se v podstatě překrývají až do noci. Když dojde k nějaké mimořádné události, musíme vyrazit
fotit i v noci.
Je nějak vázané to, kolik fotografií z každé akce musíš odevzdat agentuře?
Není. Záleží na subjektivním pocitu fotografa. Kdybych to měl zprůměrovat, tak agentuře z každé
akce většinou posílám kolem deseti fotografií. Z fotbalových nebo hokejových zápasů odevzdávám dvacet
až pětadvacet fotografií. Odvíjí se to od zajímavosti daného zápasu. Když bude hrát Barcelona se Slavií,
tak klidně pošlu i pětatřicet fotek, protože je to zajímavé a existuje po tom poptávka. Když jdu fotografovat
otevření nějaké významné stavby, také po mně chtějí spoustu fotek. Protipólem je tiskovka politika, kde
obvykle stačí čtyři pět obrázků. Počet fotografií záleží na důležitosti a zajímavosti akce.
Některé agentury zakazují úpravy fotografií v Photoshopu. Do jaké míry povoluje úpravy ČTK?
Mezi zásadní kritéria patří striktní zákaz jakéhokoliv klonování, přidávání nebo ubírání motivů
v obrazu. Ale například zvýšení kontrastu máme povolené do té míry, aby bylo zřetelné, že to není přehnaně
nerealistické. Ořezy nemáme zakázané, ale měl by to být ořez do takové míry, aby nedošlo k takové destrukci
snímku, že by se „rozsypal“ do takzvaných pixelů.
Proč se většinou svých fotek neprezentuješ na instagramu, tak jako ostatní fotografové?
Nepokládám úplně za nejdůležitější to, že bych musel celou svoji tvorbu prezentovat na sociálních sítích.
Stejně je tam náhled fotky malý. Radši udělám výstavu, na které jsou mé fotografie o velikosti 100 na
70 centimetrů.
Kde jsi měl poslední výstavu?
V současné době mám prakticky tři výstavy najednou. V Kladně, v Opavě a vernisáž třetí výstavy
budu mít za pár dní v Uherském Hradišti. Všechny jsou v podstatě tematicky zaměřené na pandemii koronaviru.
Pandemie byla velké téma, které se doufejme už nikdy nebude opakovat.
Sleduješ práci ostatních fotografů?
Určitě. To, že na instagram nedávám často fotky, neznamená, že nesleduji práci ostatních fotografů.
Snímky kterých českých dokumentárních fotografů se ti líbí?
Konkretizování je strašně těžké. Spousta fotografů fotí pěkně. Například Milan Jaroš fotí zajímavé
dokumenty. Filip Singer má svůj osobitý styl. Honza Šibík dělá zajímavé fotografie. Lukáš Bíba fotí perfektně
a obětuje tomu hodně času. Jména fotografů nerad říkám, protože bych jich mohl vyjmenovat víc, a často
tak na někoho zapomenu. Každý z předních fotografů má na svém kontě dobrou fotografii, kterou jsem zaznamenal.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 01/2022 – k zakoupení níže.