Lenka Hatašová: Je stěžejní, kdo stojí za foťákem a jak vnímá svět
Fotograf Henri Cartier-Bresson tvrdil, že prvních deset tisíc fotografií je nejhorších…
Myslím, že v mém případě bylo nejhorších fotografií daleko víc… Deset tisíc fotek totiž uděláš v dnešní
době digitálních foťáků docela rychle. Je ale pravda, že jsem začínala v analogové éře, kdy se políčky
ve srovnání s dneškem šetřilo. Ale pokud chceš číslo, odhaduji tak patnáct až dvacet tisíc záběrů v kvalitě,
kdy se fotograf učí a osahává si řemeslo. Jednalo se o dobu, během které jsem si vytříbila a vykultivovala
vlastní fotografické vidění. Důležité je proto vědět, že se jedná o proces, který nelze uspěchat. Když
se dnes dívám na některé svoje staré fotky, ptám se sama sebe, jak jsem něco tak hrozného mohla vyfotit…
Jaká kritéria musí splňovat dobrá fotka?
Já osobně dnes kladu největší důraz na světlo, na pro mě zajímavou světelnou atmosféru. A hodně dobré
je modulované sluneční světlo. Takže, hlavně světlo, kompozici neřeším, tu vidím. Když je něco špatně,
tak to trochu posunu nebo změním úhel pohledu, maximálně pak udělám výřez.
Fotíš profesionálně třicet let. Kdybych vybral deset fotek z různých časových období tvé kariéry,
byla bys schopna určit alespoň přibližně dobu vzniku?
Určitě, fotky jsou vynikající deník, díky kterému si vybavíš každé období. Pokud bys vybral fotky, které
považuji v rámci své kariéry za stěžejní, přidala bych ti k nim i příběh, okolnosti vzniku. Asi bych si
i vybavila, jakým foťákem jsem fotila.
Dokážeš určit časovou osu podle technické úrovně fotografie?
Jasně, začínala jsem v analogové éře, pak přišla ta digitální, dnes stojíme na prahu umělé inteligence.
Digitální éra zpřístupnila fotografii masám, spousta lidí tak objevila díky mobilu svůj talent. Najednou
zjistili, že je focení baví, že to, co vzniká, je hezké, a stali se z nich fotografové. V době analogu
to bylo mnohem komplikovanější.
Kdybych ti dnes řekl, že máš jít do fotokomory?
Upřímně bych se zděsila! Teď je velká móda retro, spousta lidí si buduje temné komory a fotí
na analog, což vůbec nechápu. Pro mě je to uzavřená kapitola, kterou mám šťastně za sebou, a nevidím dnes
v návratu k analogu nic přínosného. Zpětná kontrola, kterou digitál okamžitě nabízí, je pro mě k nezaplacení.
Zároveň ale na roky analogového focení vzpomínám strašně ráda, jednalo se o dobu překvapení a očekávání,
kdy jsem fotila a nevěděla, jaký bude výsledek. Před vyvoláním, případně vyzvednutím z fotolabu jsem občas
žila v představě, že mám neopakovatelnou situaci, abych zjistila, že fotky jsou nepoužitelné. Pamatuji
si, jak jsme třeba jednou s kolegy Petrem Jedinákem a Davidem Krausem dali film do vývojky a odskočili
si do baru. Pár hodin jsme se zdrželi a po návratu zjistili, že film je převyvolaný neboli zničený. A
to jsem se paradoxně digitálu bránila, byla jsem jedním z posledních fotografů v Praze, který lítal do
prázdných fotolabů.
Na druhou stranu, díky mobilům fotí dnes skoro každý, z čehož usuzuji, že pokud chce fotograf
vyniknout, musí mít vlastní, a hlavně žádaný styl.
Dalo by se to tak říct, i když si myslím, že k vybočení z davu je zapotřebí víc aspektů. Je moc důležité,
do jaké míry fotograf pracuje na své osobnosti, protože například moje vidění a vnímání fotky se posouvalo
v souvislosti s převratnými změnami v mém životě. Je proto stěžejní, kdo stojí za foťákem a jak vnímá
realitu, protože každá fotka zobrazuje jeho vlastní vnitřní svět.
Nicméně díky technickému vývoji se svět zobrazuje snáz…
To si až tak moc nemyslím. Pořád to vidím a zachycuji já. Něco se mi nějak líbí, tak to zmáčknu. Dospěla
jsem k zjištění, že na technice až tak moc nezáleží, a opravila svůj počáteční názor, že nejdůležitější
je mít drahý foťák a spoustu světel, která jsem ve své době skutečně jako blázen nakupovala. Ve finále
používám nejraději světlo jen jedno a pak je tu ještě to úžasné denní světlo, které různě moduluji, a
vlastně tak naplňuji skutečný význam slova fotografie, což je „malba světlem“. Mimochodem i přesto, že
jsem ambasadorkou značky Nikon a mám přístup k tomu nejlepšímu, co je na poli profesionální fotografie
k mání, fotím zásadně na takzvaný manuál. Čili tu zásadní potřebnou trojkombinaci čas–clona–citlivost
si vždy a odjakživa nastavuji ručně sama!
V zahraničí údajně touží celebrity po tom, aby fotka vysílala emoce, zatímco v Česku prahnou především
po dokonalosti.
Opět to záleží na vidění fotografa. Pokud si někdo přeje, abych mu ubrala vrásky nebo fotku lehce vyžehlila,
tak to udělám, je to jeho portrét a nese kůži na trh minimálně stejně jako já. Musím ale zmínit jisté
úskalí v podobě mobilních telefonů, na instagramu jsou totiž instalovány filtry, které způsobí, že člověk
pak vypadá v padesáti na dvacet. Několikrát se mi stalo, že totéž chtěl zákazník i po mně, což se mi jevilo
jako docela tristní, protože je to hodně vidět, a pokud se to přežene, je fotograf, a ne vlastní vinou,
za patlala. Je nutno umět balancovat. Že by ale oku lahodící fotka postrádala emoce? S tím nesouhlasím.
Záleží na tom, co chce člověk světu přinášet. Strastí, bolesti a utrpení je na planetě dost, proč neukázat
i tu jeho možnou hezkou stránku.
Rockoví muzikanti se shodnou na tom, že důležitý je první riff, a čím víc se v tom člověk patlá,
tím rychleji mizí původní nápad.
To je ono. Proto si focení nikdy moc nepřipravuji, neplánuji, dělám hodně intuitivně, operativně na místě.
Co mě napadne, to fotím, a nepamatuji se, že by nevzniklo vždy něco zajímavého. A taky nemám ráda produkce,
kde je na místě hodně lidí.
Tak to sis musela focení s Gábinou Soukalovou pro Playboy užít.
Ale pozor, tam se stalo to, že když se Gábina fotila nahá, zůstaly jsme spolu v hale jen samy dvě
a celá produkce byla zavřená vedle v místnosti. Pokaždé trvám na tom, aby na place, na kterém
se fotí, byla co nejvíc intimní atmosféra, což se nám podařilo. Díky tomu ten pictorial dopadl tak, jak
dopadl, tedy hodně dobře.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 09/2023 – k zakoupení níže.