Roman Holý: Hammondy jsou ďáblův vehikl

i autor: Profimedia

Roman Holý, český hudební skladatel, klávesista, zpěvák a producent

Mým původním záměrem bylo bavit se s producentem, skladatelem a zpěvákem skupin J.A.R. a Monkey Business především o posledním albu prvně jmenované kapely s názvem Jezus Kristus Neexistus? V rámci úvodního oťukávání jsme ovšem přišli na to, že jsme fanoušky alba Deep Purple, které zejména skalní stoupenci legendární kapely nemusí, zatímco ti smířlivější k němu mají rezervovaný vztah. A tak přední šiřitel funkové hudby v Česku, jak bývá Roman Holý nazýván, navrhl, abychom se bavili o Párplech. Stalo se, pochopitelně došlo i na Jezuse.

Autor: Petr Bošnakov

Když jsem ti řekl, že za nejlepší album Deep Purple považuji Come Taste the Band (1975), na kterém místo Ritchieho Blackmora hraje na kytaru Tommy Bolin, odpověděl jsi, že ty taky, a jsme asi jediní dva lidi na světě…
Tohle byla první deska, kterou mi maminka koupila v sušickém Supraphonu. Měla odpornej obal a plakát se sleevnotem od Petra Adlera. Nevím, jestli je nejlepší, mně se líbí nejvíc z více důvodů. Ty zpěvy jsou prostě fantastický, příchod Glenna vše posunul do soul funku, ostatně i proto asi odešel po Stormbringeru Blackmore. To album je plný nádherných písniček, je svěží a přesvědčivý. U This Time Around jsem poprvé v životě zažil silnej hudební orgasmus. Rozplakal jsem se a půl hodiny nemohl přestat, tenhle moment považuju za první iniciační okamžik mýho hudebního života.

Takže, za vším hledej maminku, která projevila mimořádný hudební vkus. Zjišťoval jsi někdy, jestli se jednalo o náhodnou koupi, nebo záměr?
Maminka moc dobře věděla, že Párply miluju. Už měla za sebou asi tisíc poslechů In Rock, což je jedna z nejlepších desek historie. Párplové hráli ze všech tehdejších kapel nejlíp naživo. To bylo teda něco. Child In Time byla naše hymna, vždy jsme při ní stáli v pozoru. Byli jsme zblblí z pionýra a věčných poslechů Kde domov můj. A my si zvolili svoji hymnu.

i autor: Martin Hykl / CNC / Profimedia

„Jsem velmi přehnaně náročnej v mnoha směrech, je to moje přirozenost, a tak s tím nebojuju. Mám prostě rád pěkný věci, kvalitní materiály, kovový hračky a prvotřídní chytrý muzikanty.“

Po víc než čtyřiceti letech jsi splnil maminčino přání a na svém prvním sólovém albu, Strážce klidu Vol. 1, poprvé zpíváš. Takže částečná splátka dluhu?
I tak se to dá s velkou rezervou brát. Máma moji cestu nijak zvlášť neprožívá, ale tahle deska se jí fakt líbí. Hlavně písnička Soulož je zázrak. Čím víc mi říkala, abych víc zpíval, tím víc jsem se tomu bránil. Ale maminky maj vždycky pravdu, tak jsem ji nakonec poslechl.

Nepovažuji se ani zdaleka za znalce tvojí tvorby, ale není to na tvůj vkus až moc přímočarý a předvídatelný bigbít? Coverdale zpívá, Hughes tomu dává super „ječivé“ vokály, Bolin s Lordem po sólu, všechno to jistí bubenická mašina Paice…
Tohle přímočarý a předvídatelný rozhodně není. A navíc bigbít já ze srdce miluju. Jsem tedy velmi vybíravej, ale jak slyším dobrej, temnej kytarovej riff, zešílím. Budgie, Argent, Atomic Rooster, Nazareth, božíčku, to jsou nádhery. A všemu vévodí pochopitelně Tony Iommi.

S lehkou dávkou nadsázky řečeno, stroj fabriky v Birminghamu, který Tonymu amputoval bříška prstů, v důsledku čehož se musel naučit hrát „strašidelně“ na kytaru, jejíž zvuk je charakteristický pro Black Sabbath, je nezbytné uvést do Rokenrolové síně slávy…
Tony Iommi je pro mě největší žijící diamant. Nikdo nikdy nevymyslel lepší riffy než on. Velmi ho ctím, až na hranici zbožštění.

Petr Malásek, se kterým jsi kdysi hrál v kapele Bossanova, mi v rozhovoru pro Playboy tvrdil, že klávesy nejsou zrovna vhodné pro bigbít, nicméně pro hardrockové velikány Deep Purple se hammondy staly stěžejním nástrojem hodně tvrdých alb a sound kapely vlastně dělal do značné míry klávesák Jon Lord…
Klávesy jenom fatálně zhoršujou už tak napínavou situaci v rockový kapele. Hammondy, to je jiná káva, ty do hardrocku patří. Jon Lord to potvrdil velmi razantně a nesmazatelně. Ale to udělal i Ken Hensley z Uriah Heep nebo Don Airey od Ozzyho. Je to ďáblův vehikl.

Může existovat úspěšná rocková kapela, ve které vztahy nejsou napínavé? Konstruktivní napětí s sebou nese progres…
Cesty jsou různý, osobně preferuju v kapele pohodu.

Souhlasíš s tím, že hammondy jsou vynálezem století?
To je asi trochu přemrštěné tvrzení, asi bychom našli pár užitečnějších vynálezů. Třeba výčepní zařízení nebo škrabku na brambory.

Máš nějaké ve své sbírce klávesových nástrojů?
Mám. Úplně ty samé hammondy, co měl Jon Lord, jehož Child in Time byla skladba, kterou jsem jako první uměl zpaměti na piáno. Je to typ C-3 s Leslie bednou. Naprosto perfektní stav a zvuk. Je to nástroj, kterej se hodí do mnoha stylů hudby. Na koncerty vozím uříznuté M-3, které máme v Monkey Business dvoje, což nemá žádná jiná kapela na světě. Naši technici nás milují, jistě chápeš…

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 09/2023 – k zakoupení níže.

tištěný magazín digitální verze