Jiří Urban: „Nedělím Sabaty na s Ozzym a po Ozzym“
Jiří Urban: „Je jasný, že svým pojetím Black Sabbath ovlivnili vývoj rocku a možná i
metalu jako málo dalších kapel. Tomi Iommi svými hutnými a ponurými riffy nastolil dobu ‚zkreslených kytar‘.
Geezer Butler sáhnul do témat, která s duchem muziky naprosto korespondovala. I když na Západě textům
nepřikládají takovou důležitost jako v Česku, je jasné, že do té doby obvyklé a populární zpívánky o lásce
a tančení v dešti by atmosféře a filozofii Black Sabbath nepomohly,“ konstatuje a dodává, že neví, proč
se někde dočítá, že Ozzy nebyl kdovíjaký král zpěváků, když jeho výjimečná melodika a vysoko posazený
hlas se nedají ani napodobit, ani nahradit. „Jeho zpěv celý ten proces korunoval, a jak známo, i přes
skvělé další desky a skvělé zpěváky historie, nikdo už s kapelou nefungoval tak jako Ozzy. Ale to tak
u kapel bývá, že kdo nastolí nějaký typ zpěvu a hlas, těžko se pak zvyká na jiný. I když je to nespravedlivé.“
Padla na vás nostalgie?
Jiří Urban: Jsem ve věku, kdy mě konec někoho, kdo hraje ještě o hodně déle než já, nějak zvlášť
nepřekvapí. Ostatně Black Sabbath svůj „konec“ už jednou odehráli a dlouho nekoncertovali, takže tohle
v podstatě mohlo spíš překvapit. Kdyby byl Ozzy v plné síle a dál sólově koncertoval, možná by se žádné
„loučení“ Sabatů nekonalo. Ale jelikož byl na tom zdravotně tak, jak byl, bylo zřejmé, že přijde „poslední
leč“.
A samozřejmě vzhledem k velkolepé účasti mnoha metalových velikánů, kteří mu přišli vzdát hold, akce zůstane
navždy jedním z milníků světového rocku, třeba jako Live Aid, koncert pro Bangladéš nebo Woodstock.
Nostalgie na mě padne teprve asi, až skončím s aktivní činností sám. I když si to zatím neumím představit,
vím, že ten okamžik prostě jednou přijde. Ale určitě se hudby do smrti nevzdám, denně hraju i nahrávám
nápady a jsem propojený i s kapelou svého syna. Doufám, že touha hrát mě nepustí nikdy. I kdyby jen doma
nebo pro jiné interprety.
Jak jste „kousal“ předčasný skon Ozzyho kamaráda Lemmyho a konec Motörhead, kdy se ukázalo, že
existují rockeři, které chtějí v pekle?
Jiří Urban: Motörhead je taková zvláštní anomálie světového rocku, víc by se možná hodili k punku,
ale na to zas uměli líp hrát. Jednoduchý, přímočarý, ale bolestně hlasitý rock dokázal uhranout masy,
pro které instrumentalita hudby byla překážkou jejich prožitku a hledali „úder do ksichtu“. Motörhead,
to je řev, pivo a headbanging v tom dobrém slova smyslu. Nazval bych to „čištěním hlavy“ po každodenní
šichtě dělníka. I to je potřeba. Lemmy žil, jak žil, a šel tomu v podstatě naproti. Bylo na něm vidět,
že se smrti nebojí a že jí jde s doutníkem a skleničkou whisky hrdě naproti. Lampové rádio pak dovršilo
iluzi nabustrované kytary, a Black Sabbath tak byli jedněmi z mnoha, na kterých jsem si modeloval rukopis,
cit pro riff a harmonickou stavbu kytarového hraní. To Iommi definoval úžasně, s minimem prostředků i
vzhledem k jeho starému poranění prstů, kdy musel prstoklady svých skladeb držet v možnostech své levé
ruky a vyznění doplňoval zvukem do té doby málo používaného podladění strun do oné slavné bručivé polohy.
Položila alba Black Sabbath (1970), Paranoid (1970) a Master of Reality (1971) základy heavy metalu?
Jiří Urban: Jedná se neoddiskutovatelné milníky světového rocku a k metalu to má tak blízko,
že se můžou označit jako průkopníci stylu, který pak nová vlna britského heavy metalu definovala s novým
zvukem a tempem skladeb. Začaly závody, kdo bude hrát rychleji a zpívat výš. Přibyla hra na dva kopáky,
tedy basové bubny. To v pojetí hardrocku nebylo.
Vnímám první polovinu 70. let jako čas Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath. Page a Plant
vycházeli z blues a Blackmorova kytara se střídala o prostor s hammondy Iona Lorda, zatímco Black Sabbath
stáli na hutných riffech kytary Tonyho Iommiho…
Jiří Urban: Přestože uznávám nenahraditelnost a nezaměnitelnost velikánů Led Zeppelin, jejich
tvorba byla ještě hodně ovlivněna stylem blues a ten mě už stačil minout. Ano, prošel jsem třeba i obdobím
obdivu k Jimimu Hendrixovi, ale záhy vítězily riffy, méně sólového hraní a víc hutných doprovodných harmonií,
které s nástupem zkreslení, ať už zesilovačů, nebo kytarových efektů, nabraly jiný rozměr pro vystavění
a hlavně vyznění skladeb. Jelikož jsem se k elektrické kytaře pořádně dostal po vojně, na začátku osmdesátek,
po světě kromě Sabatů už řádili třeba AC/DC, mladí Judas, Iron Maiden nebo němečtí Accept. Jednalo se
o první kapely, jejichž skladby jsme s Arakainem napodobovali. Hledali jsme identitu hlavně v riffových
doprovodech skladeb a odkaz kapel typu Black Sabbath byl pochopitelně znát u všech jmenovaných včetně
nás. Všichni k němu odkazují.
I Kashmir od Led Zeppelin je postaven na fantastickém riffu, ale Page a Blackmore se vyžívali
v mnohaminutových sólech, což asi nebyl zrovna váš šálek čaje…
Jiří Urban: Ne každý posluchač je trpělivý nebo i hudebně erudovaný natolik, aby prožíval s muzikantem
jeho sóla. Zvlášť když ty skladby byly na tomhle stylu hraní založené a písnička pak neudržela pozornost
posluchače, který chtěl rychle „svůj“ oblíbený riff. Ten skladbu většinou definoval a rychle pak dospěl
k bombastickému a pokud možno jednoduchému refrénu v podání excelentního pěvce. Samozřejmě že takový Robert
Plant byl ojedinělým zjevem svým feelingem a hlasovým rozsahem, ale jednoduchá schémata úderných kytarových
skladeb je postupně začala válcovat. Dlužno říct, že éra Led Zeppelin a jim podobných byla také dobou
požívání různých „povzbuzovadel“ nebo „uklidňovadel“, která vnímání složitějších aranží a prožívání významů
skladeb umocňovala a doplňovala. S nástupem heavy metalu se toto povzbuzování spojilo do obyčejného popíjení
piva a různého alkoholu v různém množství. U muzikantů to platí většinou stejně. Hrát s jistou mírou alkoholu
jde ještě celkem dobře, ovšem pod vlivem drog si to neumím představit. Tenhle žánr má přísný podmínky
k určité osobní kázni, pokud má kapela dohromady fungovat dobře. Ale samozřejmě že známe i výjimky, že?
(smích) U Sabatů se to taky učili dlouho, když je na začátku zastihl nečekaný úspěch a s ním ruku v ruce
i výše honorářů a tantiém. Odskákal to jak Bill Ward, tak celoživotně i Ozzy, protože rebelství k němu
patřilo od dětství, a než si ho vzala do parády manželka Sharon, huntoval svůj organismus naprosto nezřízeně.
Nebo by možná šlo říct, že řízeně. (smích)
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 09/2025 – k zakoupení níže.