Písničkářka Kaczi: „Hraní na ulici je pro otrlé povahy“
Dnešní pandemická doba umělcům příliš nepřeje. Jak se v ní žije tobě?
Mě až tak neomezuje. Z kreativního hlediska mi byla spíš ku prospěchu. Vždycky se snažím mít optimistický
a pozitivní pohled. Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak si v tom i já hledám něco dobrého. Stihla jsem
natočit desku, to by nejspíš jinak trvalo mnohem déle. Najednou jsem měla čas a prostor pro tvorbu, který
obyčejně ve víru koncertování není.
Co kdyby ale zrovna v tu chvíli, kdy se to časově hodí, nepřišla inspirace?
Život je sám o sobě inspirací, záleží, jak to kdo vnímá. Já jsem během covidových opatření tvořila, taky
jsem začala dělat koncerty v horách, což bych dřív nezačala – když má člověk pořád co dělat, nenapadne
ho jen tak si vzít nástroj a někde v přírodě koncertovat. Potřebovala jsem kontakt s lidmi a hory byly
jediné místo, kde jsme se mohli během pandemie oficiálně stýkat, být spolu. Těsně před koronou jsem naštěstí
odešla z Prahy, vůbec si nedovedu představit, že bych musela být zavřená někde v bytě. Na vesnici jsem
až tak nepociťovala velké omezení.
Pocházíš z Palkovic u Frýdku-Místku, z Beskyd. Co pro tebe ten kraj znamená?
Domov. Pocit bezpečí. Je to pro mě místo, kde se cítím dobře. Čerpám z něj inspiraci, mám tam hluboké
kořeny. Vyrůstala jsem ve velmi soudržné rodině, vztahy udržujeme dodneška, i to mě možná přimělo se vrátit.
Byla jsem v Praze na škole, což mi hodně dalo, ale chyběla mi příroda. Kdykoliv mi není dobře, je mi úzko,
buď si to vybiju hrou na nástroj, nebo se seberu a jdu si vyčistit hlavu do hor. To je skvělá terapie.
Které místo máš v Beskydech nejradši?
Dodnes opěvuju Lysou horu, vždycky jsem na ni ráda chodila a chodím stále. Během koronavirových omezení
lidé zjistili, že nechtějí sedět doma, a začali chodit do hor. Což pro mě bylo fajn v okamžiku, kdy jsem
tam měla koncert, ale ne tehdy, kdy jsem si potřebovala odpočinout. Teď preferuju méně známé hory. Žiju
s partnerem v malebné vesničce v Beskydech. Potuluju se po místech v okolí Velkého Lipového – a tam potkáš
turisty jen zřídka. Když chci načerpat energii, cítím se dobře tam, kde nikdo není.
Přichází v horách inspirace k písničkám?
Je to různé. Když si sednu k pianu, u kterého skládám asi nejvíc, přichází melodie ruku v ruce s textem.
Někdy přichází inspirace během noci, takže si to hned musím zapsat. V Praze mě napadaly verše i v metru.
Když jdu sama v horách a cítím splynutí s přírodou, to je někdy úplná katarze. Je to pro mě silný moment,
když strávím delší dobu v přírodě, jsem překysličená a od všeho se oprostím, je to nesmírně svobodné.
To se pak stává, že přijde melodie zničehonic. I když jsem byla na cestách, vždycky jsem to tak cítila
– příroda vyvolává melodie. Texty chodí častěji, když sedím za klavírem.
Je to zvláštní kraj, to okolí Beskyd. Vyrobil už spoustu skvělých muzikantů. V čem spočívá jeho
kouzlo?
Nevím. Bavili jsme se o tom s písničkářem Tomem Kočkem, proč to tak je. Třeba na jižní Moravě
je taky spousta muzikantů, kteří mají pod kůží zarytý folklor, snad každý ho dělá. Je to pro ně přirozené
a je to krásné. U nás nejsou základy folkloru tak silné, my si tím pádem tvoříme podle sebe, jak cítíme.
V tom našem rázovitém kraji nedostaneme nic zadarmo, nikdo se s námi nemaže. Chceš něco, tak si to udělej
sama. A to nás možná vybízí ktomu, jak na sobě pracovat a dosáhnout svého. Houževnatost nebo ostré lokty
je možná odpověď.
Ti lidé jsou ale zároveň políbení múzou. Geneticky sklon k muzikantství tam tedy musí být silný.
Jak se říká – co Čech, to muzikant. Mně se to možná lehce říká, pocházím z hudební rodiny, ale
já to tak vnímám. U nás se zpívalo na každém kroku. Táta hrál na kytaru, máma zpívala, potkali se v kapele,
zamilovali se do sebe. Vzrušující románek, který přešel v rodinu a děti. Jsme tři sourozenci. Věděla jsem
odmalička, že budu dělat hudbu. Cítila jsem to tak silně, že pro mě bylo nepředstavitelné dělat něco jiného.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 01/2022 – k zakoupení níže.