Jindra Polák: „Rokenrol už není, co býval.“
Právě začíná olympiáda, zajímá tě sport v televizi, a pokud ano, stíháš takhle uprostřed léta
aspoň část programu her sledovat?
Jindra Polák: Já osobně televizní přijímač nemám už skoro dvacet let a sport jsem ani předtím
nikdy moc nesledoval. Olympiáda je samozřejmě veliká událost, ale vzhledem k nabitému programu se nejspíš
budu výsledky dozvídat jen z titulků zpravodajství. Ale velká část kapely jsou sportovní fandové, tak
nepochybuji o tom, že jelení šatna bude v létě sportem žít.
Provozuješ sám aktivně nějaké sporty?
Jindra Polák: Nejsem úplně sportovní typ, v rodině nás vždycky vedli spíš humanitním směrem.
Ale když jsem se ke sportu dostal, docela mi to i šlo. Na základce mě při fotbale stavěli do obrany a
málokdo přese mě prošel, celkem jsem zvládal i házenou a volejbal. Nejvíc mě ale bavil historický šerm,
kterému jsem se věnoval kolem sedmnácti osmnácti let. Pro mě ideální spojení, divadlo a sport. Trénovali
jsme klasickou italskou techniku a do toho vymýšleli vtipné scénáře. Asi ve mně vždycky převládal spíš
komediant než atlet (smích).
A co ti naopak nikdy nešlo?
Jindra Polák: První, co mě napadá, jsou zimní sporty. Ne že by mi vyloženě nešly, ale to plácání
se na sjezdovkách, fronty u vleků a zmrzlé palce u nohou pro mě zůstávají dětskou noční můrou. A pak mi
paradoxně vůbec nešel basket. Na gymplu mě vzali do týmu do počtu – kvůli postavě. Hned při prvním zápase
jsem si ale zlomil kotník a pak už jsem se radši držel kytary.
Většině kapel trvá léta, než se prosadí, Jelenovi se to podařilo bleskurychle. Vděčíš za to Magdaléně?
Nebo jste prostě byli ve správný čas na správném místě?
Jindra Polák: Kombinace obojího. Byli jsme samozřejmě ve správný čas na správném místě a měli
štěstí, ale štěstí přeje připraveným. Vychytali jsme okamžik, kdy na scéně chyběla klasická „česká písnička“,
něco, co si můžeš zazpívat na koncertě i u táboráku, s jasnou melodií a textem, který je o něčem. Tenhle
styl muziky jsme chtěli dělat. Zároveň se sešla parta hudebníků, mezi kterými fungovala neobvyklá chemie,
a byli připraveni se kapele věnovat na sto procent. No a ve chvíli, kdy rádia objevila Magdalénu, jsme
už za sebou měli turné jako předkapela Divokýho Billa a obráželi festivaly jako o život. Takže jsme chytili
příležitost za pačesy a už ji nepustili!
Pamatuješ si, kde nebo za jakých okolností se ti v hlavě začala rýsovat melodie a text „Zapal
ten oheň ve mně“?
Jindra Polák: Zrovna tenhle verš a vlastně velká část Magdalény není z mojí hlavy. Kása s Ondrou (Martin
Kasal a Ondřej Málek, spolu s Jindrou zakládající členové Jelena, pozn. red.) tuhle písničku kdysi
napsali pro svoji tehdejší kapelu Šatlava. Když jsme pak začali dávat dohromady jelení repertoár, tak
mi ji zahráli a mně přišla skvělá. Trochu jsme ji upravili, přepsali text a zrychlili. Ale dlouho jsme
nemohli dotáhnout refrén, celý ten příběh nějak uzavřít. Jel jsem tenkrát ráno tramvají do práce a přede
mnou seděla slečna, která se teprve vracela domů. Volala příteli a vysvětlovala, kde celou noc byla. Dost
se do toho zamotávala a mně najednou došlo, že to je ona, naše Magdaléna. Než jsem dojel do práce, refrén
byl dopsaný a písnička na světě.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 08/2024 – k zakoupení níže.