Janek Ledecký: „Za deset let plánuju sto standardních koncertů ročně a hodlám si je užít.“
Není to sice originální otázka, ale jak moc tě oslovilo nedávno vydané album Stones Hackney Diamonds?
Janek Ledecký: Moc, protože je to pro mě důkaz toho, že zázraky se dějí a na konci tunelu je
světlo. V pětadvaceti jsem měl totiž spolu s hochy ze Žentouru pocit, že kdokoli se objeví na pódiu s
elektrickou kytarou a je mu přes čtyřicet, měl by být automaticky odstraněn. S přibývajícím věkem jsem
pochopitelně kritéria přehodnotil, a to, že Stones a Dylan, moje dvě hudební ikony, dál válcují svět,
považuji za neskutečné. Bob Dylan měl v roce 2020 tři vyprodané Lucerny za sebou, celou dobu jsem sledoval,
jak si to báječně užíval. A protože koncertování je pro mě nejvíc, můžu si díky Stones a Dylanovi kreslit
budoucnost. Takže vím, že zatímco vrstevníci odpočítávají roky do důchodu, budu mít za deset let ročně
stovku koncertů a hodlám si je užívat.
Muzika rovná se pro tebe stavba s pevným základem, na kterém se dá postavit všechno?
Janek Ledecký: Mám obrovské štěstí, spousta mých písniček se stala všelidovým majetkem, proto
se mi strašně dobře dělá dramaturgie koncertů. Není to o tom, že když jsem Proklínám hrál na dvou tisících
koncertů, měla by mi ta písnička vadit. Naopak, nemusím zpívat, lidi to dají za mě. Takže bez problémů
postavím kostru koncertu, na kterou navlíknu, co potřebuju, klidně i úplné novinky.
Základy Janka Ledeckého položili na Hanspaulce v hospodě Ondra Hejma a
Ivan Hlas?
Janek Ledecký: Především Ivan, od kterého jsem se začal učit v sedmnácti a učím se dodnes. V
roce 2019 přišel moment, kdy mi to všechno došlo a zaklaplo. Jel jsem s kapelou symfonické turné a vzal
jsem Ivana jako hosta. Měl z toho radost, a protože se musela vytvořit orchestrace a aranžmá, jeho první
otázka zněla, co chci, aby zpíval. Říkal jsem, že jednoznačně Malagelo. Ivan oponoval, že určitě ne, protože
jsou to pořád dokola tři akordy. Tak jsem mu vysvětlil, že můj bubeník Hanz Sedlář, který nejen napsal
veškeré aranže pro symfoňák, ale ještě dirigoval, proto jsem jel se záskokem, z toho vystaví symfonický
chrám. Opravdu to tak dopadlo a Ivan za mnou přišel po koncertě s tím, že tomu do poslední chvíle nevěřil.
Pro mě ale přišel ten zásadní moment v okamžiku, kdy jsme s Ivanem na pódiu Rudolfina se sedmdesáti muzikanty
v zádech dali jako přídavek Na kolena a zazpívali: „A tenhle barák vám posere pták.“ To už celé Rudolfinum
stálo a mně v té chvíli došlo, že ten velký oblouk, který se začal budovat před čtyřiceti lety, je dostavěný
a všechno, co přijde dál, je bonus.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 01/2024 – k zakoupení níže.