Pavel Liška: „Ještě jsem nezažil větší fyzické peklo“
Proč by na váš nový film měl člověk jít do kina?
Pavel Liška: Lidi dnes chodí do kina už málo, obecně. Společné sdílení zážitku v sále,
s velkým plátnem, v přítmí, je fuč. Biograf je magie, kouzlo. Lidi si dnes raději počkají na televizi
nebo si pouštějí filmy na mobilech, tabletech. Tak už proto by měli přijít – že je biograf nenahraditelný.
Ale snad i proto, co nabízíme my. Mám obrovskou radost z reakcí lidí, co film už viděli. Byli prý dojatí,
plakali, žasli u něj. A to je nejvíc. Jsem šťastný, že se snad aspoň kousek toho, co jsme si předsevzali,
asi skutečně nějak povedlo. Dostat diváka na okamžik, aby tam byl s námi, se vší tou syrovostí a opravdovostí
toho místa. Mám radost i z toho „přesahu“, jak se ve filmu přirozeně prolíná – na jednu stranu skutečně
mystično a magie toho ostrova s tím, jak si s tou magií dál zahráváme a rozvíjíme ji my. Ale v podstatě
z osmdesáti sedmi procent je to vlastně syrový cestopisný dokument. „Ve spoustě dalších rovin je jejich magie skutečná a skrze ni se dějí nám opravdu nevysvětlitelné věci.“
Váš film se magií a věcmi mezi nebem a zemí zabývá docela hodně. V čem je magie na ostrově lidojedů
zajímavá?
Pavel Liška: Magie má na tom ostrově odnepaměti silné místo. Černá i bílá. Civilizace
tam k nim doputovala velmi pozdě, na mnoha místech ještě není. I když už dnes mají Ježíše Krista, pořád
v nich zůstávají jejich staří, původní bohové. Žijí v naprostém souladu s přírodou a tou se i léčí – tou
bílou magií. Na druhou stranu, tou černou magií někteří dokážou i zabít, mají svoje čaroděje. Věří, že
za většinou úrazů, nemocí a dokonce i přirozených úmrtí, za každým neštěstím, stojí nějaký čaroděj. Temná
magie. Tato temná dogmata tam dodnes dělají neplechu a jsou záminkou k neustálým kmenovým válkám.
Na druhou stranu, ve spoustě dalších rovin je jejich magie skutečná a skrze ni se dějí nám opravdu nevysvětlitelné
věci. Minimálně jejich magie je relevantní a všichni bílí, kteří na ostrově nějak dlouhodobě působí –
ať už jsou to vědci nebo obchodníci, ač v základu materialisté nebo ateisté – k ní přistupují s velkým
respektem.
Radili jste se před odjezdem s někým, kdo zná místní poměry?
Pavel Liška: Nejvíc nás mentálně a duchovně na ostrov vybavil biolog Vojtěch Novotný,
profesor z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Polovinu času tráví tam a polovinu na Papua-Nová
Guinea, kde s Američany založil prestižní biologickou stanici. Jedna z jeho rad právě byla, že kdyby se
nám nedejbože stalo, že někoho srazíme na motorce, v žádném případě nesmíme zastavit a musíme ujet. Stali
bychom se pro ně čaroději a potrestali by nás, nejspíš zabili.
Vojta Novotný je biolog, vědec. Ale vždycky, když jde s týmem do nového, odlehlého terénu zkoumat kus
džungle, poprosí předem s náčelníkem vesnice bohy džungle o to, aby je džungle přijala a aby tam byli
v milosti. Říká: „Já na tyhle věci nikdy nevěřil, ale tady na Papui k tomu vždy přistupujeme s respektem.
Tady tyhle věci opravdu fungují jinak.“ „Přepadli nás s mačetami a s jednou pistolkou, takže to dopadlo dobře.“
A co mafiáni? Taky přistupují k magii s respektem? Jsou tam vůbec?
Pavel Liška: Jasně, jsou. Ale neříká se jim mafiáni, jsou to normální banditi. Loupežníci.
Taky jsme měli tu čest se s nimi potkat. Přepadli nás s mačetami a s jednou pistolkou, takže to dopadlo
dobře. Vojta nám výborně dávkoval míru respektu k tomu ostrovu.
Než jsme potkali Vojtu, sháněli jsme informace o tom ostrově všude možně. Scházeli jsme se třeba s Brňáky,
kteří na Papua-Nová Guinea rok pracovali, stavěli tam nemocnici. Sbírali jsme informace, kam se dá motorkou
dostat, kam po řece, jak to tam chodí, protože jsme chtěli cestovat sami, jak jsme zvyklí. Říkali nám,
že jsme se zbláznili. Veškeré jejich povídání byla katastrofa, samé tragické příběhy. V jednu chvíli jsme
si říkali, jestli jsme se nepřecenili. Máme přece děti, nemůžeme se jim nevrátit.
Ale pak jste potkali Vojtu.
Pavel Liška: Jo! A ten říkal: „Samozřejmě se tam cestovat dá. Jsou místa, kam určitě
nemůžete, to vám řeknu, pak jsou tam místa, kde je třeba dodržovat určitá pravidla. Může se stát, že vás
přepadnou, že o něco přijdete, ale pokud nebudete klást odpor, neublíží vám. A najdou se i místa, kde
to je relativně úplně bezpečné.“
Vojta nás na tu zemi vyzbrojil skvěle. Když jsme na Novou Guineu přiletěli a poprvé viděli místní lidi,
fakt vypadali strašidelně. Ale pak se usmáli a my uviděli, jak jsou vlastně nádherní.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 02/2025 – k zakoupení níže.