Pasta Oner: „Prsaté blondýny nejsou můj typ“

Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, je přední český výtvarník, známý svým výrazným spojením pop-artu 
a street-artu. Jeho díla často kombinují vtipné, někdy až provokativní motivy s výraznou barevností a odkazy na popkulturní ikony. i autor: David Turecký
Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, je přední český výtvarník, známý svým výrazným spojením pop-artu a street-artu. Jeho díla často kombinují vtipné, někdy až provokativní motivy s výraznou barevností a odkazy na popkulturní ikony.
Autor úžasné a hravé obálky tohoto vydání Playboye, přední český výtvarný umělec Pasta Oner, nám prozradil, jaké jsou jeho vizuální vzpomínky na dětství za socíku v ČSSR, zavzpomínal na začátky českého hiphopu, které pozoroval z bezprostřední blízkosti, a mimo jiné vysvětlil, proč ho dojímá, když dnes v televizi dávají Ramba.

Jaké bylo dělat obálku pro Playboy?
Pasta Oner:
Dělalo se mi to strašně dobře a lehkou rukou. Protože to téma, ke kterému jsme se postupně a společně propracovali, což jsou devadesátky a jejich retro – skoro mi to ani nejde přes pusu, že devadesátky jsou retro – je období, které jsem miloval. Byly to nejkrásnější roky a něco neuvěřitelného. Myslím si, že to, co byly ve Spojených státech šedesátý léta, jsme my v Česku měli v devadesátkách.

„Inklinoval jsem k vizuálním věcem popkultury a definitivně mě to pohltilo v roce 1993 v souvislosti s graffiti. Což byl můj odrazový můstek do výtvarného umění.“ i autor: David Turecký
„Inklinoval jsem k vizuálním věcem popkultury a definitivně mě to pohltilo v roce 1993 v souvislosti s graffiti. Což byl můj odrazový můstek do výtvarného umění.“

Jaké vzpomínky máš na své dětství v Československu v 80. letech?
Pasta Oner:
Osmdesátá léta jsem prožíval prakticky od svého narození, protože jsem se narodil v roce 1979 a během revoluce mi bylo deset. Takže to byl velmi mladý věk. Nicméně troufám si tvrdit, že mám od raného dětství silnou vizuální paměť. A opravdu si pamatuju extrémní množství věcí. Byly to dva velké kontrasty. Díky povolání mojí maminky, která lítala jako stevardka u ČSA, jsem měl občas možnost vidět i nějaké západní zboží. To povolání nebyla žádná velká výhra, co se týče peněz, ale bylo to prestižní a občas nějaká plechovka coca-coly nebo žvejkaček přistála. Osmdesátky jsou tedy pro mě vzpomínkou na velký nedostatek a občasný záblesk něčeho západního.

Co tě v dětství inspirovalo k výtvarnému umění?
Pasta Oner:
Odmalička jsem si rád vystřihoval ze západních časopisů nebo jsem vytvářel samolepky, které u nás prakticky neexistovaly. A pro mě to byl naprostej poklad, takže jsem si je vyráběl. Vymyslel jsem si samolepku, nakreslil ji a přelepil průhlednou lepicí páskou. Inklinoval jsem k vizuálním věcem popkultury a definitivně mě to pohltilo v roce 1993 v souvislosti s graffiti. Což byl můj odrazový můstek do výtvarného umění.

Jak ses s graffiti kulturou setkal?
Pasta Oner:
V osmé třídě na základní škole byl mým spolužákem kluk, který graffiti viděl díky povolání svých rodičů, kteří byli v diplomacii. Já jsem o přestávce viděl, jak si dělá do sešitu nějaké tagy, tak jsem se ho ptal, co to je. On mi to řekl a já jsem najednou vyšel ze školy na sídliště a zjistil jsem, že tam ty tagy vlastně všude jsou. Začal jsem to zkoumat a od toho momentu mě to nikdy nepustilo.

Pamatuješ si na svůj první tag?
Pasta Oner:
Jasně. Dokonce ho mám schovaný a objeví se i v mojí monografii. A protože mě nenapadlo nic jiného, tak jsou to iniciály mého občanského jména, tedy ZŘ. Nejdřív na papír, ale následně jsem hned vyběhl do ulic a žádná lampa v okolí mého bydliště nebo školy nezůstala bez podpisu. Poprvé venku jsem to maloval na začátku školního roku, bylo to na samoobsluhu vedle mojí tehdejší základky.

Jak na tebe působilo prostředí totalitního Československa ve vztahu ke graffiti a sebevyjádření? Inspirovala tě ta šeď, kterou jsi musel barvami rozzářit?
Pasta Oner:
To ani ne, ale bylo to něco tak strašně nového, jiného a naprosto nekonvenčního. A je v tom určitá dávka dobrodružství a tajemství. Byla to doba, kdy si někteří kluci hráli s meči v lese, jiní hráli Dračí doupě a já jsem běhal se sprejem. Spíš to bylo objevování nových věcí.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 12/2024 – k zakoupení níže.