Jiří Mádl: „Jsem tým superman“

i autor: David Surowiecki

Jiří Mádl se vedle filmování věnuje i charitativní činnosti. V roce 2017 založil ArteFond, který finančně podporuje umělecky nadané děti z dětských domovů.

Z rolí mladých sebevědomých spratků, které ho proslavily, se dokázal rychle vymanit a stát se mnohostranným hercem, který už dvacet let jde doslova z role do role. Poslední dekádu si k tomu přidal i roli scenáristy a režiséra. A do kin v létě 2024 uvedl svůj nejnovější film o událostech z pražského jara 1968 nazvaný Vlny. O něm, půvabu slovenských hereček, ale i o jeho hereckém debutu ve Snowboarďácích či o politické korektnosti ve filmu jsme si povídali v kavárně v centru Prahy.

Autor: Pavel Kučera

Na čem jsi byl naposled v kině?
Jiří Mádl: Úsvit. A předtím ten poslední Spielberg, Fabelmanovi. Bylo to super, je to taková čistá filmařina. Klasická, ale strašně dobrá. Funkční.

Co musí mít film, abys z kina odcházel s pocitem, že byl dobrý.
Jiří Mádl: Myslím si, že velkým měřítkem je, že když jdu z kina a nastupuju do tramvaje nebo startuju auto, jestli na to pořád myslím. Pak samozřejmě i jestli na něj myslím druhý den, když vstávám, a jestli si na něj vůbec vzpomenu. A pak by měl mít přinejmenším čtyři fakt zapamatovatelné scény, které jsem nikdy nikde neviděl.

Musí být čtyři?
Jiří Mádl: Myslím, že jo. Je to něco, co vytváří kostru příběhu. A podle toho pak víš, že to je originální způsob vyprávění.

i autor: David Surowiecki

„Jak se děti dělily na ty, co mají rády kečup a tatarku, tak jsme se dělili i na ty, kdo mají rádi Batmana a Supermana.“

Mně se toto líbí u Nolana, že v každém svém filmu pečlivě buduje několik klíčových scén, u kterých opravdu zíráš. Například ten spektakulární únos letadla v úvodu Temný rytíř povstal. Myslíš na to pravidlo čtyř scén i u vlastních filmů?
Jiří Mádl: Myslím. Samozřejmě u některých prostě doufáš, že budou zapamatovatelné. A pak se třeba někdy stane, že to přebije jiná. Nemělo by to ale být moc často, protože režisér na natáčení jde s nějakým konceptem. A nejlepší, co se mu může stát, je to, že věří, že tato scéna bude mít sílu, a pak se to skutečně i povede. Ale na všech třech svých dosavadních filmech jsem zažil, že z nich vylezla i nějaká scéna, která nejdřív působila obyčejně, ale najednou měla určité kouzlo a lidi ji hodně zmiňovali. To už je pak pro režiséra takový dárek.

Kdo byli tví filmoví hrdinové, když jsi dospíval?
Jiří Mádl: Superman.

Který? To byl ještě ten Reeveův?
Jiří Mádl: Ano, Christopher Reeve. Superman a Batman se tehdy o moji přízeň velmi prali. Jak se děti dělily na ty, co mají rády kečup a tatarku, tak jsme se dělili i na ty, kdo mají rádi Batmana a kdo Supermana. Já byl tým Superman. A dodneška jsem. Mám trička se Supermanem, polštáře, hrnečky, trenky a fakt to nosím, používám. A možná to v mém srdci trochu dál poponesl i ten Christopher Reeve a jeho příběh (Reeve si po pádu z koně poranil míchu a ochrnul, pozn. redakce). A když jsem psal svoji první knížku Přitažlivost planety Krypton, tak tam na to odkazuju, ačkoliv o Supermanovi ten román samozřejmě není. A i ten jeho rodinný příběh nalezence mě vždycky fascinoval a jako k dítěti to ke mně promlouvalo nejvíc ze všech příběhů. A taky to, že má sílu a zachraňuje svět.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 07/2024 – k zakoupení níže.

digitální verze