Michal Pavlíček & Petr Jan Juračka: „Fotka zachycuje silný okamžik, zatímco muzika teče v čase a vyjadřuje stav duše…“
Máte nějaké životní krédo?
Michal: Je to hudba. Věřím v muziku a v její blahodárné účinky na lidskou duši. Jako odchovanec
hippies éry věřím v lásku a barevnou fantazii a ctím slogan: Zahoďte pušky a vezměte kytary. A taky asi
bejt férovej a nebejt shrbenej. Už v začátcích Pražského výběru v době nejhlubší normalizace jsme věděli,
že odmítáme slevit ze svých postojů, což se snažím celoživotně inovovat.
Petr: Život je natolik komplikovaný, že se nedá smrsknout do tří vět. Nejsem
člověk ve smyslu kam vítr, tam taky plášť, ale neumím vystihnout životní úděl v několika větách. Řekl
bych, že muzikanta a fotografa spojuje, že pokud touží jenom po slávě, začnou skládat, případně fotit
jenom to, co chtějí sociální sítě. Proto je pro mě mnohem důležitější zůstat sám sebou, i když to znamená
menší publikum.
Nicméně i amatér ocitnuvší se s mobilem ve správný čas na správném místě může udělat fotku, o
které bude hovořit celý svět. V případě, že mě Michal vyzve, abych si s ním zahrál, musím odmítnout,
protože to neumím…
Petr: Nemáte tak úplně pravdu. Některé moje nejlepší fotky vznikly během okamžiku, který trval
několik sekund, a stalo se tak, protože jsem byl na rozdíl od jiných fotografů technicky precizně připravený.
Ale o tom, že ve fotografii hraje roli štěstí, není sporu.
Michal: Fotka vyzařuje silný moment okamžiku, záblesk neopakovatelné souhry pocitů, barev
a atmosfér, zachycení nálady, zatímco hudba teče v čase a zobrazuje proměnlivý stav duše, která je ovšem
schopná rezonovat s lidmi okolo. V obou případech platí, že je to dar a schopnosti přenášet emoce na lidi,
oslovit je a zasáhnout.
Co kompromisy?
Michal: Kompromis musí fungovat, znám to z působení v kapelách. Máte čtyři chlapy, kteří zrají,
jedná se o individuality, takže logicky dochází k třecím plochám. Snažit se pochopit ambice toho druhého,
schopnost vyjít si vstříc, aby prolnutí osobností nebylo až tak moc „bolestivé“, je v muzice zásadní.
Existují ale hranice, kdy člověk musí vycenit zuby a říct: Takhle už ne.
Petr: Ústup z pozice moudřejšího je v mém případě docela častý, nic jiného mi ostatně
ani nezbývá. Ve vědeckém prostředí musíte měnit názory každý den, stále přicházejí nové poznatky. Věda
nezná ego. Napíšete text, a než dojde do recenzního řízení, zůstane z vás jen několik desítek slov, ani
nevíte, kde jsou. Fotka je o něčem jiném. Loni jsme pracovali na osmitisícovce Manáslu v Nepálu, byl jsem
ve druhém výškovém táboře. Dodnes uvádím jako spoluautora mých fotografií Marka Novotného, sice neumí
fotit, ale bez jeho postavení stanu a uvaření kafe bych fotky nikdy neudělal, měl bych totiž problém s
vlastním přežitím.
Nikdy jsem nechápal, že i ve velkých kapelách, jako například Deep Purple, jsou uvedeni jako autoři
všichni členové.
Michal: Dochází k tomu tehdy, kdy vznikají věci na zkouškách a každý si k tomu něco přisadí.
V Pražském výběru u Straky v hrsti jsme tvořili výhradní autorskou dvojici s Michaelem Kocábem, kdy každý
přinesl nápad písničky a tu jsme pak společně dotáhli do konce. U druhé desky Výběru už jsme se víc autorsky
oddělovali a pak už to takhle zůstalo. Ale vytvořili jsme společný rukopis této bláznivé partičky.
Michal Pavlíček je ale zavedená a čitelná značka. Je znát kompromis rovnající se vybočení?
Michal: Když skládáte filmovou muziku, musíte přistoupit také na určitý umělecký kompromis.
Když třeba režisér chce pod nějakou scénu trochu jinou náladu hudby, než je vaše představa, než co cítíte.
Je třeba hledat společnou řeč k prospěchu díla. Teď třeba dělám s režisérem Vladimírem Morávkem. Složil
jsem muziku pro představení Marat + Sade v divadle Rokoko. Prostě jsem se nějak trefil, Vladimírovi se
hudba líbí a žádné kompromisy není třeba dělat. Prostě jsme souzněli.
Oba vás spojuje jízda na kole. K tomu, abych se naučil hrát na kytaru jako Jeff Beck, Radim
Hladík, Michal Pavlíček, musím mít talent. Na kole je možné nahradit nedostatek talentu dřinou…
Petr: Každému odvětví, ve kterém chcete vyniknout, musíte dát strašně moc, někdo skoro všechno.
Ale v cyklistice se velký dříč prosadí spíš než líný talent…
Michal: V muzice je talent zásadní, nicméně bez posedlosti a dřiny to taky nejde. Muzikant
i tvrdý chleba má. Začíná posazením se do auta a cestou třeba na druhý konec republiky. Pak se musí po
pěti hodinách jízdy otřepat a postavit se na pódiu a hrát jako o život, pak dlouhá cesta domů lemovaná
plechovkami od piva, návrat v pět ráno s vědomím toho, že až se probere, tak třeba bude psát do noci hudbu
k filmu, aby stihl termín. Hudba je taky žrout energie a k tomu talentu jí potřebujete fakt hodně, jinak
se nikam nedostanete.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 04/2022 – k zakoupení níže.