Michal Mrocek:„K úspěchu nevede výtah, ale schody.“
Jeho soukromé hodiny klavíru jsou beznadějně plné, čeká se na ně déle než dva roky. Jako klavírní virtuos a hudební skladatel dokázal transformovat historicky strnulý formát sólového klavírního recitálu do podoby velkolepých, technicky precizních multimediálních show. Tyto produkce, které spojují hudbu, světelný design a vysokou módu, pravidelně vyprodávají ty nejprestižnější slovenské sály od Slovenské filharmonie (Reduty) až po historické prostory Bratislavského hradu.
Vzpomínka na Vánoce
Michal Mrocek pochází z drsného a krásného prostředí slovenské Oravy, z Dolného Kubína. Vyrůstal obklopený
muzikou, i jeho první vzpomínka z dětství se týká hudby: „Jako malý kluk sedím
u vánočního stromečku, dívám se na jeho světýlka a moje maminka hraje na klavír koledy. Spolu zpíváme.
Je zvláštní, že si dodnes pamatuji a cítím přesně tu vánoční atmosféru.“
Sám začal hrát na klavír v pěti letech. „Ono to ani nebylo o tom, že bych se do klavíru zamiloval,“ vzpomíná s úsměvem. „Spíš bylo tak nějak ‚demokraticky‘ rozhodnuto, že půjdu na klavír. Nemyslím to ve zlém, byla prostě jiná doba. Když se doma něco řeklo, bylo to svaté a nediskutovalo se o tom.“
Rozechvět každý kámen v chrámu…
Zároveň odmalička nesmírně obdivoval kostelní varhany, na které hrála jeho máma, varhanice v místním kostele. Fascinoval ho ten majestátní kolos, který dokáže rozechvět každý kámen v chrámu.
„Pamatuji si maminku, jak seděla za varhanami, a já, malý špunt, jsem se na ni díval a nechápal, jak to všechno může vědět. Kdy má hrát, co má hrát... Popravdě, bylo to pro mě tehdy úplné sci-fi. Byl jsem na ni nesmírně hrdý, protože jsem měl pocit, že právě ona drží v rukou kormidlo,“ směje se.
Netrvalo dlouho a Michal Mrocek tohle kormidlo sám převzal. Už ve dvanácti se stal profesionálním chrámovým varhaníkem. Určitě nebylo snadné držet v rukou hudební otěže celé mše.
„Vystoupit jako dvanáctiletý před plným kostelem? Nebudu se tvářit, že mi to bylo jedno. Třásl jsem se, měl jsem obrovskou trému,“ vzpomíná. „Míchal se ve mně hotový koktejl pocitů – strach, obavy, nejistota i stud. Ale bylo to pro mě nesmírně důležité. Právě v tom, že jsem měl možnost všechny tyto pocity vnímat a postupně se s nimi učit pracovat. Fascinovala mě majestátnost varhan a hymničnost sakrální hudby. Dovolím si tvrdit, že mi učarovalo právě toto spojení. Až v dospělosti, při všech svých projektech, jsem pochopil proč.“
Stát na vlastních nohou
V pouhých patnácti letech přišel velký životní zlom. Michal Mrocek opustil rodnou Oravu a přesunul se na konzervatoř do Bratislavy. Zatímco pro mnoho jeho vrstevníků znamenalo studium ve velkoměstě začátek bezstarostného bohémského života plného večírků, pro Michala Mrocka to byla doba, kdy se musel naučit stát na vlastních nohou.
Chtěl finančně pomoci rodině, a proto se začal živit sám. Každé ráno brzy vstával, ještě před školou šel do kostela hrát mši, k tomu začal soukromě učit hru na klavír. „Dovolím si tvrdit, že jsem byl jeden z prvních, ne-li úplně první, kdo měl svůj inzerát na tehdy se rozbíhajícím internetu,“ usmívá se Michal Mrocek. „Umíte si představit, že je vám patnáct let a potřebujete si vybudovat respekt, aby vás vůbec někdo poslouchal, natož vám za to ještě zaplatil?“
Když se na to dívá zpětně, sám se diví, že to zvládl. „Nebudu se tvářit, že mi bylo všechno jedno. Nesčetněkrát jsem si poplakal, ale vždy jsem se musel postavit a jít dál, neměl jsem jinou možnost,“ vzpomíná.
Nemít nic
Bylo mu smutno, cítil se mizerně. Často měl pocit, že je na všechno sám a nesmí selhat. Nechtěl zatěžovat rodiče svými problémy, nechtěl si jim stěžovat. „Jednak jsem byl přesvědčený, že to zvládnu, a jednak jsem věděl, že i oni mají dost vlastních starostí,“ vypráví.
Tyto tvrdé podmínky ho nesmírně formovaly. Zatímco jeho vrstevníci si užívali studentského života, Michal Mrocek začal z ničeho budovat vlastní podnikatelský sen. Toto období ho naučilo vnímat hodnotu peněz a důležitost každého kroku, který v životě udělá.
„Slíbil jsem sám sobě, že vím, jaké to je, nemít nic, a proto se tam už nikdy nechci vrátit. Právě proto jsem dělal všechno, co bylo v mých silách, aby můj sen rostl,“ vypráví.
Ve druhém ročníku na konzervatoři už měl víc žáků než mnozí profesoři, kteří ho učili. „Měl jsem neskutečný pocit svobody. Pravda, moc jsem si ji ani nestíhal užívat, protože jsem pořád pracoval. Ale už jen ten pocit... Najednou jsem mohl rozhodovat sám o sobě a byl jsem sám sobě pánem. Vnímal jsem se jako podnikatel, který může dobýt svět,“ usmívá se.
Obětovat pohodlí pro vyšší cíl
Michal Mrocek rozhodně nesplňoval prvoplánový idylický obrázek zbloudilého bohémského umělce, který tráví nekonečné noci po barech, se sklenkou vína v ruce hledá múzu a pláče nad nespravedlností světa. Jeho realita byla odjakživa mnohem syrovější. Byl to život plný disciplíny a odříkání.
Oblečení nakupoval v sekáčích. Jenže tehdy to nebylo jako dnes, kdy je to styl a vlastně módní trend. Tehdy byl sekáč spíš známkou toho, že člověk nemá peníze. „Mnohokrát se stalo, že si spolužáci šli sednout na kávu a já jsem buď nemohl, protože jsem šel učit, nebo jsem prostě neměl peníze. Tak jsem si raději vymyslel nějakou výmluvu. Styděl jsem se přiznat, že si tu kávu prostě nemůžu dovolit,“ říká Michal Mrocek.
Tento kontrast mezi vnitřní uměleckou svobodou a vnější materiální nouzí se stal základním kamenem jeho budoucí filozofie. Naučil se, že úspěch není náhoda, ale výsledek tvrdé práce a ochoty obětovat pohodlí pro vyšší cíl. Jeho bratislavské začátky tak nebyly jen školou klavírní hry, ale především školou života, která ho připravila na mnohem větší výzvy, jež měly brzy přijít v podobě mezinárodního působení a budování vlastní značky.
Tohle není moje cesta
Během studií si Michal Mrocek stále silněji uvědomoval jeden zásadní problém – jak moc je středoevropský hudební vzdělávací systém zkostnatělý. Nelíbil se mu elitářský přístup učitelů ke studentům, nelíbily se mu prastaré osnovy, které nerespektovaly lidskou individualitu a radost ze hry.
Konzervatoř studoval šest let, pak ho přijali na Vysokou školu múzických umění. Na tu ale nenastoupil. „Cítil jsem totiž, že toto už není moje cesta,“ vysvětluje. „Potřeboval jsem si jen dokázat, že mě přijmou.“
Michal Mrocek věděl, že se musí posunout dál. Navštěvoval ve Vídni klavírní masterclassy, při tom učil a komponoval. „Vídeň mi úplně učarovala. Fascinovala mě její atmosféra, možnosti, které nabízela, i ten velký svět. Velmi mě to lákalo a měl jsem pocit, že právě do velkého světa patřím,“ vzpomíná. Zároveň se však nechtěl vzdát svých žáků na Slovensku. V tom období už byl o jeho hodiny velký zájem. Lidé byli ochotní čekat a nové zájemce musel Michal Mrocek zapisovat do pořadníku.
Zpřístupnit hudbu všem
Přitom cítil, že jako pedagog chce svým žákům nabídnout víc. Věděl, že musí najít nový, jednodušší a efektivnější způsob výuky. „Měl jsem touhu přinést jistou revoluci ve vyučování – inovativní způsob, jak zpřístupnit klavír a hudbu každému.“
Chtěl tak trochu odtabuizovat a zpopularizovat královský nástroj, jakým klavír bezpochyby je. Chtěl, aby lidé přestali mít pocit, že je určen jen pro výjimečně talentované nebo profesionální hudebníky. Byl přesvědčen, že není správné, aby se žáci učili na melodiích, které je nebaví. Právě naopak – měli by hrát skladby, které je motivují, dělají jim radost a přirozeně v nich prohlubují vztah k hudbě, klidně hip-hop, pop nebo jazz. „Věřím, že právě tehdy se člověk učí nejrychleji – když ho to, co dělá, skutečně baví,“ přemýšlí.
K úspěchu nevede výtah, ale schody
Sám o sobě říká, že nebyl zrovna nejpilnější student, navíc odmalička špatně snášel autority. Přesto považuje píli a disciplínu za nejdůležitější, zatímco talent je podle něj jen přeceňovaná třešnička na dortu.
„Vždy mám před očima jeden nádherný citát: ‚K úspěchu nevede výtah, ale schody.‘ V tom je řečeno úplně všechno. Znám hodně mimořádně talentovaných lidí, kterým však chybí motivace nebo vytrvalost dotáhnout věci do konce. Myslím si, že skutečný základ úspěchu tvoří disciplína, kontinuita a smysl pro detail. To jsou vlastnosti, které člověka posouvají dál mnohem víc než samotný talent.“
Tímto vnitřním nastavením si připravil půdu pro vývoj vlastního vyučovacího systému, který se stal jeho obchodní i uměleckou vizitkou. Jde o hluboké přesvědčení, že hudba musí být přístupná, srozumitelná a především naplňující.
Největší naplnění učitele hudby
A tak se zrodila unikátní a progresivní vyučovací metodika, díky které Michal Mrocek naprosto vybočuje z řady klasických hudebních pedagogů. Jednoduše řečeno – snaží se aplikovat obyčejný, vřelý lidský přístup přesně tam, kde dříve nekompromisně kralovaly jen metronomy a nudná cvičení z devatenáctého století.
„Když si dáte ušít oblek u krejčího, bude vám vždy sedět líp než ten konfekční,“ vysvětluje. „Je totiž ušitý přesně pro vás. A přesně tak podle mě funguje i vzdělávání. Každý člověk je jiný, a proto je nezbytné přistupovat ke každému individuálně. Myslím si, že právě proto to u mě funguje. Každý žák pro mě představuje závazek. Motivuje mě, když vidím, jak si buduje svůj sen dřív, než jsem měl tu možnost já. To je pro mě jako pedagoga to největší naplnění.“
Talent se přeceňuje
Není divu, že poptávka po jeho lekcích na Slovensku je ohromná a Michal Mrocek zájemce běžně zapisuje na dvouletou čekací listinu.
„Myslím si, že je to výsledek spojení více atributů. Individuálního přístupu, neustálého sebevzdělávání, toho, že někdy možná věřím v potenciál svých žáků ještě víc, než věří oni sami v sebe, a v neposlední řadě i smyslu pro detail. Právě toto je podle mě recept na úspěch,“ vysvětluje.
Mrocek mimo jiné vyvrací mýtus vrozeného hudebního talentu. Kdo tvrdí, že nemá hudební sluch a už se hrát nikdy nenaučí, podle něj prostě jen nepotkal správného učitele.
„Zastávám kontroverzní názor, že talent je velmi přeceňovaná záležitost,“ vysvětluje. „Mnohem důležitější jsou podle mě disciplína, vytrvalost a správné vedení. Uvedu jednoduchý příklad. Když teď posloucháte, jak mluvím – jak intonuji, zvedám hlas, jaký mám přízvuk či rytmus řeči – to všechno znamená, že i vy máte hudební sluch. Jen ho možná nemáte rozvinutý. A právě proto je důležité najít člověka, který vás na této cestě bude umět správně vést, rozvíjet váš potenciál a pomůže vám objevit to, co ve vás už přirozeně je.“
Hrát s vášní
Tradiční evropské hudební školy do nás podle Michala Mrocka zaryly pocit viny, že doma se má trénovat v osamění klidně tři hodiny denně až do úplného vyhoření. Mrocek tuhle představu obrátil naruby. Doma se má hrát s radostí a vášní, zatímco ta nejtěžší analytická práce se má odehrávat na hodině s učitelem.
„Není důležité, jak dlouho cvičíte, ale jak kvalitně cvičíte,“ vysvětluje. „Pokud půjdete do fitka, nepotřebujete udělat tisíc dřepů. Stačí jich udělat deset, ale technicky správně. A přesně to samé platí i při hře na hudební nástroj. Nepotřebujete cvičit celé hodiny. Potřebujete cvičit správně. A hlavně tak, aby zkušenost, kterou získáte při jedné skladbě, byla přenositelná i do další. Jinými slovy – každou novou skladbu byste neměli začínat úplně od nuly. Přirozeně navazujete a využíváte všechno, co jste se naučili při té předchozí. Právě v tom je skutečný progres.“
Michal Mrocek si prostě myslí, že se z hudby někdy dělá zbytečně velká věda. Jako bychom si chtěli zachovat určitou tajemnost či nedotknutelnost. Podle něj ale má být hudba srozumitelná, přirozená, a především přístupná každému.
Vizuální rozměr hudby
K uměleckým milníkům Michala Mrocka patří tvorba dvanácti vizuálně extrémních videoklipů – v jednom zapálil klavírní křídlo, v dalším z hasičského auta vystříkal víc než 16 tisíc litrů vody nebo vynesl klavírní křídlo až na heliport. V dnešním digitálním světě, který lační po rychlém dopaminu, si Michal Mrocek rychle uvědomil, že samotná klavírní hudba často potřebuje i hraniční obrazový přesah. Vizuály jeho autorských klipů překračují veškeré myslitelné žánrové standardy. „Chci, aby lidé moji tvorbu nevnímali jen sluchem, ale i očima. Aby hudba měla i silný vizuální rozměr,“ říká.
Když začal natáčet tyto velkoformátové videoklipy, hodně lidí si ťukalo na čelo. Říkali, že dnes se už takové klipy netočí, stačí krátká videa natočená na mobil. „Jenže já chci přinášet něco nového. Něco, co tu po mně zůstane. A hlavně něco, co bude motivovat i ostatní a tvořit hodnoty v kultuře,“ popisuje Michal.
Piano Gala Show
Právě z této vizuální obsese se zrodil jeho životní projekt – Piano Gala Show. Monumentální propojení světelného orchestru, módy a hudby. Ovšem když s tímto na střední Evropu nevídaným konceptem začínal, velké agentury ho varovaly před krachem.
„Piano Gala Show je snem každého umělce. Je to velká show ve světovém formátu. Jsem nesmírně hrdý a vděčný Pánu Bohu, že mi dal možnost tento sen naplnit. Asi si ani neumíte představit, jak moc si toho vážím,“ popisuje.
Vlastně si to všechno vymyslel a vytvořil sám. Od dramaturgie přes scénu, koncept, marketingovou kampaň až po množství dalších detailů. A proč? „Protože jsem na to prostě neměl peníze. Neměl jsem ani představu, co všechno to bude obnášet, co všechno mě ještě čeká. Věděl jsem jen jedno – že to musím dokázat,“ vzpomíná.
Po nocích jezdil autem a díval se, které billboardy jsou nejlépe viditelné, aby věděl, do jakých reklamních ploch se vyplatí investovat. Hodiny a hodiny studoval dramaturgii, produkci i technické parametry velkých akcí. Věděl, že pokud chce přinést světový formát, musí rozumět každému detailu. Dokonce si vzal půjčku a první ročníky financoval i z vlastních prostředků, jen aby mohl přinést něco skutečně velkého.
„I proto patří můj obrovský dík partnerům Piano Gala Show, kteří mi v těch nejtěžších chvílích kryli záda,“ říká. „Ustát ten tlak bylo něco neuvěřitelného. Vyprávěl jsem všem, jak velké a výjimečné to bude, ale v rukou jsem ještě neměl nic. To chtělo odvahu. Nestačilo přesvědčit ostatní, že je to možné. Musel jsem každý den přesvědčovat i sám sebe, že to zvládnu.“
Změnit svět
Přelomový byl třetí ročník Piana Gala Show v roce 2025 na půdě Slovenské filharmonie, akce byla beznadějně vyprodaná dva měsíce před začátkem. Letos v září proběhne na Bratislavském hradě čtvrtý ročník jako finále této hudební ságy. Show je vyprodaná tři měsíce před začátkem.
Celý výtěžek z projektů Piano Gala Show věnuje Michal Mrocek na dobročinné účely, ať už šlo o onkologicky nemocné seniory, organizaci UNICEF, nebo rodiny v nouzi. „Víte, nejsem naivní hlupák. Nemyslím si, že dokážu změnit celý svět k lepšímu,“ vysvětluje. „Vím ale jedno – pokud změním sebe, svým příkladem můžu ovlivnit další lidi. A pokud se nás takto najde víc, společně můžeme udělat svět o něco lepším a krásnějším místem. Samozřejmě, mohl bych si nechat výtěžek z celé show pro sebe. Nebylo by na tom nic zvláštního. Jenže to není moje cesta. Uvědomuji si, jak hodně jsem v životě dostal. A proto si myslím, že člověk musí umět i vracet. Jako poděkování za to, že může tvořit a žít svůj sen.“
Článek o Michalu Mrockovi si můžete přečíst také v srpnovém vydání magazínu Playboy.