Ludvík Janíček Berousek: „Chtěl bych být hadím mužem tak dlouho, dokud to půjde...“
Používáte dvě příjmení – Janíček a Berousek. V jaké rodině jste tedy vyrůstal?
Ludvík Janíček Berousek: Narodil jsem se v Itálii do cirkusové rodiny. Půlka rodiny z máminy
strany jsou Berouskovi. Děda byl drezér medvědů, babička krotila tygry. Děda umřel dřív, než jsme se se
sestrou narodili, jsem z dvojčat. Babičku si pamatuju dobře. Odmala jsem s cirkusem cestoval, jezdili
jsme hodně do zahraničí – do Itálie, Holandska, Německa, Francie nebo Belgie. U cirkusu začíná sezona
v březnu, skončí v listopadu. Vždycky jsme týden v jednom městě a zase se jede dál. Dřív se bydlelo v
maringotkách, dnes v karavanech.
Kdy začínají cirkusácké děti vystupovat v manéži?
Ludvík Janíček Berousek: U cirkusu to chodí tak, že rodiče vedou děti k tomu, aby se co nejdřív
naučily nějaké číslo a začaly vystupovat. Sestra-dvojče Angelika odmala věděla, že chce dělat vzdušnou
akrobacii. Já jsem pořád nevěděl, zkoušel jsem toho víc. Nejdřív jsem chtěl být žonglér, ale to mě přestalo
bavit. Potom jsem zkoušel vystoupení s diabolem, to děláte triky s cívkou na provázku, který je uvázaný
mezi dvě hůlky. To mě taky přestalo bavit. Pak jsem zkusil vzdušnou akrobacii, ale když jsem vylezl do
výšky a chtěl něco předvést na hrazdě jako sestra, rozklepala se mi noha. Sama od sebe se mi začala klepat
a musel jsem dolů. Takže vzdušný akrobat se ze mě taky nestal. Pak jsem se naštěstí ve švýcarském angažmá
seznámil s jedním ruským hadím mužem, jmenoval se Denis Navolnev. Začal mě učit. Většinu toho, co umím,
mě naučil on.
Může si vůbec cirkusové dítě dovolit říct: Tohle mě nebaví?
Ludvík Janíček Berousek: Chtěl jsem si sám vybrat, co bych chtěl dělat. I když je pravda, že
už mě do toho rodiče nutili. Bylo načase, abych taky začal vystupovat. U hadího muže jsem zůstal, to mě
bavilo. A hlavně se mi líbilo, že jsem se to nemusel učit sám, že jsem měl trenéra, který na mě dohlížel
a všechno mě to učil.
Vzpomínáte na dětství rád?
Ludvík Janíček Berousek: I když mi tenkrát scházelo chodit normálně do školy, zase jsem se s
cirkusem podíval do hodně zemí, kam bych se asi jen tak nedostal, třeba na Island. Občas jsem měl pocit,
že nepatřím do žádného školního kolektivu, že mám kamarády jen u cirkusu. Učili jsme se doma a vždycky
po půl roce jsme se vrátili ze zahraničí do školy, kde nás přezkoušeli ze všech předmětů. Děti tam byly
občas odtažité – „Cirkusáci přijeli, nemají doma ani pračku.“ A podobné hloupé řeči. Ale pak jsem si na
to zvykl a nijak zvlášť mi to nevadilo. Stejně jsme zase brzy odjeli.
Máte v karavanu pračku?
Ludvík Janíček Berousek: V karavanech máme naprostý komfort, je tam všechno. Teplá voda,
elektřina, pračka. V sezoně to funguje tak, že máme každý svůj karavan. Jsme pohromadě na cirkusovém
place, je to jako u filmu, kde mají herci své karavany. Když jsou děti malé, bydlí s rodiči
ve větším karavanu.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 04/2023 – k zakoupení níže.