Simona Krainová: „Vždycky jsem si vybírala kančí stezky“
Vyrůstala jste v Havířově v 80. letech. Čím jste chtěla být jako malá?
Simona Krainová: Vždycky jsem byla duší bohém a už od malička jsem nechtěla dělat vůbec nic.
Chtěla jsem se bavit a hodně cestovat, což se mi splnilo. Pak jsem začala mít roupy, že budu zpěvačka
nebo tanečnice. Prostě odvětví, která pro těžký komunistický čas nebyla úplně typická. Vyrůstala jsem
na šedivém sídlišti, které nebylo úplně sexy místo s palmama, tak mi táta ty palmy a hezčí místa pouštěl
aspoň na polské televizi. A taky dobrou hudbu. Od Beatles a Johna Lennona až po Stevieho Wondera a Stinga.
Táta měl naštěstí vkus a byl trošku rebel a já jsem to chytla po něm. Naučil mě dívat se na svět s otevřenýma
očima a vtloukal mi, že tady to žádnou budoucnost nemá. Říkal mi, snaž se vymyslet něco, abys mohla vypadnout
ven, minimálně začni cestovat. Tím se moje DNA navždycky změnilo.
Takže běžné holčičí sny té doby o profesích jako učitelka nebo lékařka jste neměla?
Simona Krainová: Když učitelka přišla v sedmičce do třídy a říká, děti, napište, čím byste chtěly
být, ty hodné děti tam psaly zvěrolékař nebo lékař. Klasické věci, které jsou užitečné. Já napsala, že
chci být zpěvačka a herečka. Samozřejmě jsem provokovala. Načež si do školy zavolali moje rodiče a dali
jim kázání, že by mě měli vést k něčemu normálnímu. Ale udělat školu na jedničku, jít do práce, cvakat
si tam píchačky a pracovat pro někoho, to se mi úplně nechtělo. Dokonce mě vzali i k dětskému psychologovi
a klepali mi do kolena, jestli jsem vůbec normální. Nechtěla jsem totiž spolupracovat a ve třídě jsem
si kreslila do učebnice palmy a sluníčka. Nakonec jsem prohlásila, že chci být cestovatelka. Což samozřejmě
není žádná práce, zvlášť za komunismu, kdy se dalo cestovat možná tak do Bulharska.
Kdo vás nakonec objevil pro modeling?
Simona Krainová: Když jsem si měla vybrat střední školu, řekla jsem tátovi v slzách, že už nechci
chodit do školy a že jsem našla v novinách inzerát, kde je příslib toho cestování velmi nadějný. Byla
to modelingová agentura, která hledala dívky do Paříže. Táta se zděsil, ale máma říká, hele, vysoká je,
žebra jí jsou vidět, hubená je. Má velkou pusu, velký oči. Je to ten typ, co podle těch fotek hledají,
tak tam napíšeme. Kamarádka Karin, která ze třídy měla jediná foťák, mě přišla nafotit. A ty fotky, kde
ve svém pokoji stojím před plakáty Limahla a Nenyho, jsme tam poslali. Když je dnes vidím, mám záchvat
smíchu. To kuřátko s trvalou a s prsama jako lentilky pod kobercem.
A tyhle fotky to všechno změnily?
Simona Krainová: Ano. Poslali jsme je Miladě Karasové, která tehdy dělala skautku pro pařížskou
agenturu Madison, kde už v té době působila Eva Herzigová nebo Tereza Maxová. A na základě těch fotek,
za což ji dodnes obdivuju, řekla, jo, tuhle holku bych chtěla vidět. Zavolala nám, že do Bratislavy přijede
Dominique Caffin, hlavní skautka pro Evropu, a ať přijedeme. Vlak měl samozřejmě zpoždění, přišla jsem
tam pozdě a tam už stálo sto holek. Já z toho byla ve stresu, tak jsem proběhla chodbou a začala hystericky
klepat na dveře, protože jsem se strašně bála, že mě Dominique neuvidí a do Paříže nepojedu. Ona tak trochu
nasraně otevřela a říká, že musím počkat ve frontě. Po třech hodinách čekání na mě přišla řada, ptali
se mě, odkud jsem, a podobně. Pamatuji si, že měla kolem krku boa, rukavičky a voněla tou Paříží. Pak
si nás znovu všechny prošla, jak jsme stály v té frontě. U mě se zastavila a říká, ty jsi ta drzá holka!
Ještě jednou si nás všechny prohlídla a nakonec se vrátila ke mně. Ukázala na mě prstem a řekla, ty pojedeš
do Paříže. Možná že kdybych tam tehdy nevtrhla a neupozornila na sebe, tak by si mě nevšimla.
Bylo to v roce 1990, vám bylo tehdy šestnáct. Jak na vás Paříž a vůbec Francie zapůsobily?
Simona Krainová: Sice jsem něco pochytila z filmů, ale jinak jsem vůbec nevěděla, co je být modelka
a kam vlastně jedu. Prostě jsem přijela a jenom koukala. Před očima se nám odehrávala velká show a všechno
to bylo šokující. Možná kdybych měla nějaký pud sebezáchovy, zůstala bych v Česku, žila v Havířově, měla
s nějakým klukem tři děti a chodila do práce. Někomu to možná přijde výjimečné, ale pro mě to bylo ordinérní.
Já byla strašně nadšená do života a chtěla jsem si ho opravdu užít. Jít po cestě, kterou by si nikdo nevybral.
Věděla jsem, že cesta, která je jednoduchá, je hrozně nudná. Vždycky jsem si vybírala kančí stezky, který
smrděly průserem, byly v nich díry, kam se dalo spadnout. Ale já věděla, že prostě musím. Musím zkusit
něco jiného, protože jsem nechtěla skončit jako moje máma, kterou nade všechno miluji, ale nesouhlasila
jsem s jejím životním stylem. Nechtěla jsem život trávit u sporáku, věčně jenom obsluhovat rodinu, chodit
do práce a z práce ztrhaná a počítat každou korunu, jestli mi to vyjde do výplaty.
Vy jste v té Paříži byla potom, pokud se nepletu, čtrnáct let. Což znamená prakticky celé devadesátky.
Jak na ně vzpomínáte v kontrastu s těmi osmdesátkami v Československu?
Simona Krainová: Čím jsem starší, tím víc na to vzpomínám. Přitom když mi bylo třiatřicet a vrátila
jsem se domů, byla jsem ráda, že jsem v Praze. A vlastně jsem k té Paříži neměla příliš velký vztah. Ale
když dneska vidím film z Paříže z devadesátek, zasteskne se mi. S mladším synem jsem tam byla před rokem
a uvědomila si, že Paříž už vůbec není, co byla. A už nikdy nebude, co byla v devadesátkách. Byli tam
většinou Francouzi a mluvilo se tam francouzsky. Teď se tam mluví víc arabsky. Je tam chaos a na Eiffelovku
musíte stát se všemi doklady, jako kdybyste cestoval do Ameriky. Pamatuju si, že jsme pod ni vždycky chodily
kouřit cigára. Hned z práce jsme s holkama běžely lehnout si na trávu a dívat se na Eiffelovku zespoda.
A nikdy by mě nenapadlo, že si budu muset dát kolečko bezpečnostní a odbavovací řadou. Vlastně celá Paříž
je dneska velké odbavovací centrum, už to není zábava. Vlastně jsem to oplakala.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 12/2024 – k zakoupení níže.