Josef Rataj: „Pop-art je v podstatě kýč!“

Ovlivnil vás dědeček, známý výtvarník Josef Jícha?
Maloval spíš takové pohádkové výjevy, vodníky a tak dál. Mně se líbily spíš jeho grafiky. Vůbec jsem ale jako dítě nevěděl, že je uznávaným výtvarníkem. Až ve třinácti letech mi babička v plzeňské galerii Masné krámy ukázala díla mého dědečka, který tam vystavoval. Malování mě bavilo, když mi bylo šest nebo sedm let. Maloval jsem kamarádům do památníčků. Pak mě to ale nadlouho pustilo.

Kdy a za jakých okolností jste se k malování vrátil?
Když mi bylo pětadvacet, odjel jsem do Spojených států. Tam jsem viděl poprvé obrazy Andyho Warhola a úplně jsem se do nich zbláznil. Na Venice Beach jsem dělal na plátna speed painting, tedy rychlokresbu. Tím jsem si tam vydělával. Do Států jsem se pak vracel, protože mě tam stále něco táhlo. Miluji starý rap! Říkám si, že jsem musel být v předešlém životě černoch, který vyrůstal v Brooklynu.

i autor: archiv Josefa Rataje

„Když vezmete namalovaného Mickeyho Mouse a dáte ho do secesního rámu, tak se většina lidí shodne na tom, že to k sobě jde. Pop-art je zkrátka tak velký kýč, že funguje se vším.“

Byl Andy Warhol váš vzor?
Je mým vzorem dodnes. On a pak i jeho spolupráce s Jeanem-Michelem Basquiatem a ještě mě ovlivnil Salvador Dalí. Warhol se mi objevuje téměř ve všech mých dílech, v přípravných podkladech.

Ve vašich dílech je ale vidět i Walt Disney, jde to dohromady s Warholem?
Už Warhol právě dělal Mickeyho Mouse, takže to k sobě jde a je to velmi líbivé. Tak aby člověk upoutal pozornost na svá jiná díla, je dobré do nich Disneyho zařadit.

Pop-art vychází téměř výhradně z ikon let padesátých, šedesátých, ale i osmdesátých minulého století. Znamená to, že sám o sobě je v 21. století odkázán jen na minulost?
To si nemyslím. Já se snažím posouvat pop-art někam dál. Součástí mých obrazů je například abstraktní malba, přidávám do ní černobílé vektory a do obrazů přidávám ještě jednu věc a tou je termochromická barva. To znamená, že když se změní teplota v bytě, z obrazu začne vystupovat jiný motiv. Funguje to na základě změny teploty. Myslím si proto, že pop-art se může posouvat dopředu, záleží jen na nápadu výtvarníka.

V dnešní době je řada umělců, výtvarníků, kteří dělají velká plátna a prodávají obrazy za stovky tisíc korun. Většinou ale jen vymyslí motiv, namalují skicu, náčrt, a zbytek podle jejich pokynů domaluje skupina jiných výtvarníků. Na závěr plátno jen signují. Je to i váš případ?
Není to novinka, dělalo se to i v renesanci a baroku. Já s tím ale nesouhlasím. Položme si otázku, jestli to pro lidi má mít ještě sběratelskou hodnotu, nebo ne. Já si myslím, že ne. Pokud si od někoho koupím obraz, tak hlavně kvůli tomu, že dotyčný malíř si vzal štětec a dal do toho obrazu něco sám ze sebe, že ho sám vlastníma rukama namaloval.

Kromě obrazů se zaměřujete i na nábytek nebo oblečení. Pokud se podívám na nábytek, jde o období secese a baroka. Čalouněné části opěrek a sedáků dotváříte popartovými motivy. Jak vás to napadlo, jde o ten kontrast?
To vzniklo při mé cestě na bienále do Itálie, kde je moje myšlenka popartové renovace nábytku za-
ujala. Objížděl jsem italské domácnosti a vykupoval starý nábytek. Musel jsem se naučit čalounit. Pak jsem dal dohromady tým lidí, kteří umějí zachránit staré kusy nábytku. Nejraději pracujeme na stylu Ludvíka XIV. Musí to být skutečně historický nábytek, musí mít duši. Pracujeme na židlích a sofa, dál to posouvat nechci. Velký zájem o to mají například v Dubaji, kde chtějí kontrast starého dřeva a popartové malby. Oni ani nechtějí ty židle restaurovat.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 06/2023 – k zakoupení níže.