Jan Smigmator: „Všechno má svůj čas…“
Jako vůbec první český zpěvák máte za sebou sólový koncert v legendární Carnegie Hall. Jak
se kluk původem z Telče dostane na jednu z nejprestižnějších hudebních scén světa? A jak
těžké je ten sál vyprodat?
Myslím si, že to je celé ve vnitřním nastavení. Musíte mít samozřejmě talent, štěstí, správné lidi kolem
sebe, ale jakmile nevěříte v sebe sama nebo si jednou jedinkrát řeknete: „Tak tohle nedokážu,“ s největší
pravděpodobností to opravdu nevyjde. Když si ale dokážete něco představit, dokážete to i uskutečnit. Cesta
do Carnegie Hall ale jednoduchá nebyla. Byl to především můj velký sen, který jsme s manželkou vzali jako
výzvu, zakousli se do toho a ve dvou to produkčně dotáhli až k vyprodanému sálu.
Doprovázela vás výjimečná kapela. Proč právě tito muzikanti? Kontrabasista, kytarista i bubeník
hráli dvacet let s Tonym Bennettem a saxofonista Scott Hamilton začínal jako kluk v kapele Bennyho Goodmana
– praotce swingu. Co to pro mladého zpěváka z Čech znamená?
Když jsem se v roce 2014 seznámil s muzikanty doprovodné kapely Tonyho Bennetta, který tehdy přiletěl
koncertovat do Prahy, a já dostal nabídku jeho koncert zahájit, s kontrabasistou Marshallem Woodem jsme
si vyloženě padli do noty a po jejich zvukové zkoušce jsme si u klavíru a pak s kontrabasem zajamovali.
Byl nadšen, jak mladý kluk z Prahy ovládá jazzové standardy, a nabídl mi, že až jednou poletím koncertovat
do Ameriky, sestaví mi kapelu a s chutí mě bude doprovázet. Bral jsem to tehdy jako zdvořilostní frázi,
ale když jsem podepsal smlouvu s Carnegie Hall, Marshall byl snad první, komu jsem to napsal. Během pár
minut mi od něj přišla odpověď, že jeho nabídka stále platí, a jestli chci, obvolá kolegy od Bennetta,
jestli do toho půjdou taky. Šli! Byl jsem z toho úplně vedle. Bubeník Harold Jones hrával s Ellou Fitzgerald,
Sarah Vaughan, Frankem Sinatrou, Countem Basiem. Kytarista Gray Sargent dlouhá léta s Illinoisem Jacquetem
a Marshall Wood s Anitou O’Day nebo Dizzym Gillespiem. Doplnil je můj dlouholetý přítel, legendární americký
saxofonista Scott Hamilton, a dva čeští Honzové. Klavírista Jan Steinsdörfer a hráč na hammondky Jan Andr.
Ta kapela neměla chybu. Zkoušet s nimi, odehrát koncert a prožít několik dní v New Yorku pro mě byla vůbec
ta největší muzikantská škola.
V Americe o vás mluví jako o „velvyslanci Velkého amerického zpěvníku“ v Evropě. Když ale tuhle
muziku zpíváte Američanům u nich doma, není to tak trochu nošení dříví do lesa?
Moje americká koučka, legendární zpěvačka Marilyn Maye, mi před lety kladla na srdce, že když může americká
operní pěvkyně Renée Fleming zpívat Čechům Dvořáka, tak že kluk z České republiky může klidně Američanům
zpívat Gershwina. Svět je dnes natolik propojený, že to vlastně není problém. Získat si americké publikum
není vůbec jednoduché, ale já si pořád myslím, že to není nemožné. Když to nezkusíš, nevíš. Takže to zkouším
a jdu do toho na plný plyn.
Koncert v Carnegie Hall jste jako jeden z mála umělců i natočil, a teď ho ve vlastní produkci
vydáváte jako živé album. Dokonce na vinylu. Koncert prý měl fantastickou atmosféru. Je cítit i z nahrávky?
V Carnegie mají úžasnou zvukovou inženýrku původem z Japonska, Noriko Okabe. Ona miluje svoji práci a
dělá ji, troufám si říct, nejlíp na světě. Když ten její záznam poslouchám, mám dojem, že nenatáčela ani
tak zvuk, jako spíš emoce. Když si teď tu desku pustíte na kvalitním aparátu a dáte si k ní sklenku dobrého
vína, budete mít pocit, jako když sedíte přímo v sále. Je tam všechno, co tam má být, a možná i něco navíc.
Často říkáte, že New York milujete. Čím vás tak uhranul? Dokázal byste tam žít a třeba i vychovávat
své dva malé syny?
Mám pocit, že se New York stal mým druhým domovem. Za poslední čtyři roky jsem tam byl asi desetkrát.
Zajímavé je, že jsem si tam nikdy nepřipadal jako turista. Máme tam s manželkou spoustu přátel, a tak
na turistické atrakce nebyl ještě čas. Já se do toho města zamiloval hned, jak jsem poprvé vystoupil na
letišti JFK z letadla. Měl jsem pocit, že jazz je tam všudypřítomný a že se mi tam od první chvíle dějí
věci, které nikde jinde nezažívám. Upřímně ale říkám, že pro malé děti to město není. Těm svým proto moc
rád dopřeju dětství na Vyžlovce, vesnickou školu, do které budou chodit přes louku, výlety do Voděradských
bučin… A když to všechno bude nasvědčovat tomu, že máme v Americe dost pracovních příležitostí, můžeme
se tam přesunout, až budou větší. Necháváme to ale osudu. I když otázkou stále zůstává, jestli ten osud
řídí nás, nebo my řídíme svůj osud?
Vyrůstal jste v Telči, v malém historickém městě na Vysočině, kde jste jako malý kluk zpíval folklor.
To je „trochu“ jiný svět než New York…
Právě proto bych podobné dětství rád dopřál i našim klukům. Do Ameriky je určitě brzo vezmeme, ale teď
jim s manželkou chceme dopřát to krásné dětství na českém venkově s Prahou na dosah ruky. Mě osobně ale
ty kontrasty děsně baví. Bydlet v malé chaloupce obklopené malebnou českou krajinou, ale párkrát do roka
vyrazit do New Yorku a na Manhattanu nasávat atmosféru jazzové kolébky, spolupracovat s tamními muzikanty,
koncertovat v klubech… Vždyť dneska je možné úplně cokoli.
Za ty roky, co zpíváte profesionálně, jste zcela zaslouženě získal přezdívku český Sinatra. Ostatně
byl jste to právě vy, kdo byl v roce 2015 iniciátorem velkých oslav Frankova 100. výročí narození. Marketingově
to možná pomáhá, ale co na to vy? Lichotí vám to, nebo je to spíš naopak?
Úplně upřímně. Na začátku to byla skvělá berlička k divákům a posluchačům, to bezesporu. Kalkul to ale
nikdy nebyl. Já tuhle muziku miluju a zpívám odjakživa. Když se pak blížila Sinatrova stovka, řekl jsem
si, že po těch dlouhých létech v barech, klubech a různých divadýlkách, kdy jsem se u nás o Frankův repertoár
staral jako nikdo jiný, si tohle výročí prostě nesmím nechat ujít. Se dvěma podobnými blázny, jako jsem
já, Jakubem Teplým a Davidem Salomonem, jsme uvedli v život projekt Sinatrology a ten mě doslova katapultoval
k výrazně větší popularitě. Bez ní to nejde. Obzvlášť v muzice. Být ale „dalším“ Sinatrou rozhodně nechci.
Chci být prvním Janem Smigmatorem, který na prahu 21. století popadl swingovou pochodeň a hrdě ji nese
dál.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 12/2023 – k zakoupení níže.