Ivan Langer: „Kdo není v síti, jako by nebyl...“
Bavíme se ve „vašem“ CEVRO Institutu, ve kterém působil podle mého názoru ideální ministr obrany,
případně zahraničí Tomáš Pojar, toho času poradce pro národní bezpečnost. Musíte být na svého prorektora
patřičně hrdý.
Velice a moc jsem litoval toho, že se pro tuto chvíli vydal cestou, která mu neumožňuje stoprocentní vytížení
na naší vysoké škole. Ale je na standby pozici, proto věřím, že se po splnění své vládní mise vrátí.
Řadíte jeho vládní misi do kategorie nemožných?
Vůbec ne, pro vládu je strašně důležité, aby měla k dispozici tak silně erudovaného a životními zkušenostmi
nabitého experta, schopného strategického rozhodování. Pan premiér je určitě rád, že ho má…
Prostě Langerův institut má svého Zbigniewa Brzezinského, vedle Henryho Kissingera šedou eminenci
americké, tudíž i světové politiky.
Není to Langerův institut, ale vysoká škola CEVRO Institut, jehož jsem v této chvíli jediným
zakladatelem. Ale to, co se v něm odehrávalo, odehrává a bude odehrávat, je kolektivní záležitost. Nemyslím
si, že by moje role byla nezastupitelná.
Jak to máte s uplatňováním práva veta?
Zavádím tady něco jako osvícenou monarchii. Pečlivě naslouchám tomu, co říkají kolegové, nebojím se uznat,
že jsem se mýlil, akceptovat jejich návrh. Ale musí to být tak, že na konci je někdo, kdo udělá konečné
rozhodnutí.
Vzhledem k seznamu vyučujících – Cyril Svoboda, Michael Žantovský, Martin Potůček, Jiří Šedivý,
Alexandr Vondra – se může zdát, že v Jungmannově ulici vzniká mocenské centrum.
Pokud byste chtěl jít dál k mocenskému centru, nesmíte opomenout pány generály Šedivého a Mičánka, máme
v institutu taky pár bývalých zpravodajců a policejních důstojníků, vysokých ministerských úředníků. Je
to dáno tím, že naše vysoká škola byla postavena od začátku existence na prolnutí akademického a reálného
života. Vycházíme z toho, že vzdělání není jenom o obrovském penzu teoretických znalostí, ale o každodenním
životě.
V souvislosti s příspěvkem vaší stranické kolegyně Evy Decroix jste se vyjádřil ve smyslu, že
se už delší čas učíte umění mlčet, ale ne vždy se vám to daří. Jak moc velká dřina je být ticho?
Je to občas velmi namáhavé, protože patřím mezi zakládající členy Občanské demokratické strany,
prožil jsem s ní vzestupy, pády, vítězství, prohry a stále zůstávám jejím loajálním členem. Proto si užívám
úspěchů a trápím se, pokud si není čeho užívat. Nechci být laciným kritikem, a i když bych některé věci
dělal jinak, snažím se je nekomentovat. Ale někdy je to opravdu těžké.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 07/2023 – k zakoupení níže.