...a smáli se, až spadli z postele

To je samozřejmě extrém, ale sami dobře víte, že byste něco podobného snášeli jen velmi těžko. Ale proč by to tak mělo být? Vždyť využití humoru při svádění je účinná a osvědčená taktika, tak proč na prahu ložnice zvážnět? Jak by tedy celý proces mohl vypadat?
Samozvaní casanovové se holedbají myšlenkou, že kytice správně vybraných květin, jiskrné oko a pár vhodně zvolených vtipných hlášek jsou hlavními zbraněmi v arzenálu úspěšného svůdce. Jenže psychologické studie, které se ponořily do všech zákoutí svůdcovského umění, poukazují na cosi, co největší svůdci historie vždy věděli – totiž že nejosvědčenější cesta, jak dostat ženu do postele, vede přes humor a smích.
Nicméně studie také odhalily, že ne všechny formy humoru jsou si při svádění rovny. Nejrychlejší cesta do dámského budoáru prý vede přes velmi specifickou formu legrace – přes takzvaný sebepodceňující humor, při kterém si zkušený svůdce dokáže neustále dělat srandu sám ze sebe.
„Mnohé studie už prokázaly, že smysl pro humor je sexuálně atraktivní, zvláště pro ženy, ale my jsme zjistili, že humor, který si dělá legraci sám ze sebe, je pro ženy nejatraktivnější,“ říká antropolog Gil Greengross v časopise Journal of Evolutionary Psychology.
V průběhu dvouleté studie o roli humoru v lidské sexuální selekci byl Greengross překvapen, když zjistil, jak často se tento typ humoru objevuje už ve stadiu vzájemného „dvoření“ anebo mezi stálými partnery při zažehnávání rodících se hádek. Jednoznačně se ukázalo, že lidé, kteří byli schopni tento typ humoru využívat, byli považováni za mnohem více žádoucí partnery.
Samozřejmě, dělat ze sebe blázna není úplně bez rizika. Může to totiž soustředit pozornost na vaše chyby a potenciálně snížit vaši hodnotu v očích ostatních. Jenže když si uvědomíme, že verbální humor se vyvíjel jako ukazatel psychické síly každého člověka, tak muž, který si dělá legraci sám ze sebe, bezpečně prokazuje nejen všeobecnou inteligenci a slovní kreativitu, ale i určitý stupeň pokory.

Studie odhalily, že ne všechny formy humoru jsou si při svádění rovny. i autor: archiv

Jako Hugh a Julia

Základním stavebním kamenem tohoto typu humoru je úplné zablokování jakékoli vážnosti. Atributy jako pompéznost, domýšlivost či nadutost jsou postaveny mimo zákon. O vážných věcech se dá mluvit vážně, ale sami sebe nesmíme nikdy brát příliš vážně. Důležité je, aby všichni zúčastnění chápali pravidla hry a rozuměli věcem jako ironie a sarkasmus. Pokud tomu tak není a my si sami ze sebe střílíme v přítomnosti někoho, kdo nemá tušení, že si děláme sebeironickou legraci, bude výsledek žalostný. Náš „bluf“ nevyšel a náš protějšek nás bude považovat za ubohého lúzra.
Může se to stát při setkání dvou různých kultur. Vezměme si například scénu z filmu Notting Hill, v níž se postava, kterou hraje Hugh Grant, snaží sbalit Julii Roberts prezentací obsahu své lednice: „Dala by sis pomerančový džus, nebo něco studeného – kolu, vodu, nebo jakýsi odporný sladký nápoj, který předstírá, že má cosi společného s ovocem anebo lesními plody?“ ptá se. Když Julia Roberts odmítá, on pokračuje: „Nebo něco k zobání? Meruňky namočené v medu – nikdo neví proč, jelikož pak už nechutnají jako meruňky, a kdybys chtěla med, tak si prostě koupíš med, a ne meruňky, nicméně je to tvoje, pokud na to máš chuť.“
Používání humoru, při kterém shazujete sami sebe, vyžaduje ovšem jeden zásadní předpoklad. Nesmíte být lúzr doopravdy. Tento typ humoru jako nástroj svádění tudíž není pro každého.

Celý článek si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 3/2025 – k zakoupení níže.