Iva Pazderková: „U každého stand-upu zestárnu o deset let“
Smích, váš pracovní nástroj. Jak moc je pro vás důležitý?
Iva Pazderková: Hodně, jako pro každého. Protože když se člověk opravdu upřímně zasměje, nastávají
v těle určité chemické procesy, je to i fyziologická potřeba. Umět se něčemu zasmát je také způsob, jak
získat nadhled i v hodně těžkých chvílích.
Je těžší na jevišti člověka rozesmát, nebo rozbrečet? A teď úplně nemyslím hereckým výkonem, ale
rolí.
Iva Pazderková: Troufám si říct, že je těžší člověka rozesmát. I co se týká řemeslné
stránky. U komedií se člověk víc nadře. Přijde mi jednodušší interpretovat univerzální prožité životní
zkušenosti, které člověka dovedou ke smutku, k těžkým emocím. Se smíchem je to malinko náročnější, tam
je zásadní nejen ideální načasování, ale i přesná míra právě nadhledu, pravdivosti, zkratky, překvapení.
Spousta lidí si o sobě myslí, že jsou vtipní, a třeba i jsou. V civilu, ve společnosti. Ale vylézt
na pódium v pořadu Na stojáka a naprosto se obnažit vlastní komickou produkcí, to je něco úplně jiného.
Stojíte tam a modlíte se: „Teď to musí klapnout. Celá ta magie teď musí zapadnout do sebe.“ Co když se
to ale nestane? Je tohle pro komika ten největší strašák?
Iva Pazderková: Je to tak, strašný pocit. Mě to taky fascinuje. Tam se z toho nevylžete, nemůžete
se spolehnout na nic jiného než na sebe, že prostě budete vtipný. Nebo že vás něco vtipného napadne. Je
to vždycky vaše autorská věc, pokud stand-up děláte tak, jak se dělat má. Člověk sice často vystupuje
s věcmi, které už má takzvaně oježděné, ale i tak se může stát, že to prostě nesepne s publikem. A když
nezabere ani to, co zabírá vždycky, tomu pak říkáme s kolegy z Na stojáka, že „hoříme“. A nejhorší je,
když se pokoušíte intenzivně hasit a hoříte čím dál tím víc…
A prostorem se šíří veliké trapno.
Iva Pazderková: Přesně. Ale ne takové to vtipné trapno. Ztratíte důstojnost, respekt publika,
respekt sami k sobě. Ale i pro tyhle okamžiky stojí za to stand-up dělat.
Pamatujete si svůj úplně první stand-up?
Iva Pazderková: Když jsem šla na první konkurz Na stojáka, měla jsem dvě brigády, hrála jedno
představení v divadle měsíčně a měla jsem hodně hluboko do kapsy. Rodiče měli HBO a viděli upoutávku na
konkurz. Táta mi podal přihlášku. Tehdy jsem si na castingu myslela, jak bylo hrozně vtipné, co jsem tam
předvedla, ale nastalo hrobové ticho. Shořela jsem jak papír. Přitom jsem si myslela, že je můj humor
celkem ostrý a alternativní.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 3/2025 – k zakoupení níže.