Žofie Dařbujánová: „Jako muzikanti nemáme brzdu, nemáme hranice...“

Co vzkazuješ světu svým extravagantním outfitem, výraznou barvou vlasů?
Žofie Dařbujánová: Prostě mě to baví, zvedá mi to náladu. Je mi tak dobře. Český člověk na mě ale často kouká spíš s opovržením, a to je mi trochu nepříjemné. Hlavně mimo Prahu. Ale nějak se s tím teď učím bojovat a znovu k tomu nacházím cestu. Jsem ráda, když narazím na člověka, kterému je to taky sympatické. To pouto mezi dvěma lidmi, kteří se potkají na ulici, usmějou se na sebe, protože máme každý svůj styl a tím úsměvem jako bychom si ho navzájem pochválili, to má sílu daleko větší a jen tak to neomrzí.

i autor: Teki Shine, Mejra Drkal, Katarína Orešanská

„Neberu to tak, že musím vypadat jinak. Někdy mi dělá dobře, když jsem třeba celá v černém. Podle nálady.“

Je pro tebe důležitější, že vypadáš hezky, nebo že vypadáš jinak?
Žofie Dařbujánová: Neberu to tak, že musím vypadat jinak. Někdy mi dělá dobře, když jsem třeba celá v černém. Podle nálady. Baví mě to střídat, mít možnosti. Každý den můžu být někým jiným, i když jsem to pořád já. Nedávno se mě někdo ptal, jak bych mu popsala svůj styl. Říkala jsem, že sama sebe nacházím někde mezi vévodkyní a kovbojem.

Třeba zpěvačka Tereza Mašková si na začátku Superstar obarvila vlasy na růžovo a chytilo se to jako spolehlivá značka. Připadá mi ale, že u tebe to vychází z jiných kořenů.
Žofie Dařbujánová: Každý děláme, co nám v daný moment přijde správné nebo když cítíme, že potřebujeme změnu. Mým pohonem bylo hlavně to, že jsem vždycky byla hrozně bledá, pihatá, ve škole se mi samozřejmě smáli. Tak jsem tak nad tím začala přemýšlet, že je to možná nějaká chyba, že mám být zrzavá. A změnila jsem to. Okamžitě mi to sedlo. Od té doby jsem nikdy neměla jinou barvu vlasů. Až teda na tři týdny, kdy jsem se musela obarvit dohněda kvůli reklamě, kterou jsem tehdy natáčela. Celou tu dobu jsem měla příšerné deprese a úzkosti, ale vůbec jsem netušila, čím to je. Pak jsem se obarvila zpátky a bylo mi okamžitě mnohem líp. Teď, když to říkám nahlas, připadám si jako absolutní blázen a musím se tomu zasmát. Přišla jsem na to opravdu až v momentě, kdy jsem se vrátila k oranžovým vlasům. Najednou jsem to zase byla já.

Mluvili jsme o vévodkyni a kovboji. Ale ty ve skutečnosti tak trochu kovboj opravdu jsi. Ještě jezdíš na koni?
Žofie Dařbujánová: Láska ke koním přetrvává. Jenom už na to nějak nemám čas. A musím říct, že mi to chybí čím dál víc, protože život, který vedu, muzikant lomeno filmař, to je nonstop práce s lidmi, často noční režim, kolikrát čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Klid u koní, komunikace s úplně jinou bytostí, to je balzám na duši. Když jsme byli děti, jezdili jsme na koňské tábory, každý volný víkend jsme s kámoškami utíkaly do hor ke koním na Farmu Hucul v Krkonoších na Janově hoře. Chtěly jsme jezdit a cválat po těch loukách, vyžadovaly jsme tu divokost, byly jsme nerozbitné děti. Teď, když jsem starší, mi stačí ke koni jenom přijít, vnímat jeho teplo, přičuchnout si k němu. Je to čím dál silnější terapie.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 05/2024 – k zakoupení níže.