Vladimír Šmicer: „Co bylo včera, nikoho nezajímá“
Vaše číslo 11 dnes nosí v Liverpoolu Mohamed Salah, který ve dvou zápasech po sobě netrefil
z penalty branku. Nestálo by za to poslat mu instruktážní video, jak se kope vítězná penalta ve finále
Ligy mistrů?
U takového střelce, jako je Mo Salah, je to kuriozita, ale k fotbalu to patří. Mimochodem, po Salahovi
netrefili z penalty bránu v Premier League Saka z Arsenalu a v zápase Champions League proti Bayernu ani
Haaland z Manchesteru City. Původně jsem hrál v Liverpoolu se sedmičkou, která mi ale moc štěstí nepřinášela.
Pak přišel Harry Kewell s tím, že by chtěl moje číslo, se kterým hrál celou kariéru. Neměl jsem s tím
problém a vlastně ani nevím, proč jsem si vzal jedenáctku, se kterou jsem nikdy nehrál. Ve Slavii jsem
měl sedmičku, v reprezentaci sedmnáctku, v Lens devatenáctku.
Číslo 7 ale před vámi nosily takové liverpoolské legendy jako Kevin Keegan a Kenny Dalglish.
O to jsem to měl těžší. V Liverpoolu má sedmička status magického čísla, a kdo ji nosí, musí
hrát, protože se jedná právě o číslo legend. Sebekriticky přiznávám, že jsem mimořádná očekávání spojená
se sedmičkou tak úplně nenaplnil.
Playboy psal o nejpamátnějších výkonech historie finále Champions League. Vyhrál Petr Čech, který
ve finále proti Bayernu chytil tři penalty, z toho jednu Robbenovi v prodloužení, o druhé místo se dělíte
s Drogbou, oba jste dali ve finále branku a proměnili rozhodující penaltu…
Přitom jsem vůbec nečekal, že dostanu na hřišti tolik prostoru, ale v polovině prvního poločasu se zranil
Harry. Šel jsem do toho s vědomím, že se jedná o můj poslední zápas za Liverpool, a dopadlo to skvěle.
Poločas 0:3 proti takovému týmu, jako je AC Milán, pak se trefil Steve Gerrard, já dával za pár minut
gól na 2:3 a najednou jsme byli zpátky ve hře. Na rozhodující penaltu, jak se ukázalo, jsem šel s vědomím,
že naposled kopnu do balonu v barvách Liverpoolu. Říkal jsem si: „Šmíco, musíš to dát, protože když ten
pohár nepřivezeme, tak se tam nebudeš smět nikdy vrátit.“
Nebyl důležitější gól ten, který jste dal v roce 1996 ve skupinové fázi ME v Rusku, díky kterému
jsme postoupili do vyřazovacích bojů a pak do finále? Po šampionátu jste šel do Francie, Nedvěd do Itálie,
Bejbl přestoupil do Španělska, Poborského koupil Manchester United.
V podstatně pro kluky ano, ale já jsem měl s Racingem Lens podepsanou smlouvu před šampionátem. Takže
chlapci udělali velké přestupy a já od nich za to nikdy nic nedostal… Jednalo se ale o můj první gól v
nároďáku a kluci si o svá angažmá řekli svými výkony. Postup do finále se totiž určitě podepsal na ceně.
Měli jsme dobrou jedenadvacítku, kluby o nás věděly, ale když jsme to potvrdili na nejvyšší úrovni, všechny
to posunulo výš.
Jednalo se o těžký balon, opravdu jste to chtěl tak trefit?
Prostě jsem do toho praštil… Rusové udělali chybu na půlce, Luboš Kubík mi to dal, ale balon ve vzduchu
zpomalil a už mě křižoval obránce. Takže jsem do toho práskl, obránci to šlo mezi nohama, brankář to vůbec
nečekal. Byla z toho nenápadná, skákavá rána k tyči po zemi…Vzhledem k tomu, že nám před šampionátem nikdo
nevěřil, hráli jsme ve skupině s Němci a Italy, dostavil se fantastický pocit.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 06/2023 – k zakoupení níže.