Karel Poborský: „Nikdy jsem o sobě nepochyboval“

Před časem jste komentoval zápas Manchester United – FC Liverpool, domácí byli první poločas absolutně marní, prohrávali 0:1. O přestávce jste přesto tvrdil, že stále věříte v obrat...
Karel Poborský: Manchester sleduji dlouhodobě, takže vím, že to tak v poslední době bohužel má. S těžkými soupeři umí i za nepříznivého stavu přepnout do módu, kdy je najednou rychlejší, silnější, volí optimální řešení. Takže i když jsem viděl, jak jsou v první půli hrozní, na ručník 0:1 to byl vzhledem k předvedenému výkonu ještě přijatelný výsledek, věřil jsem, že přijde pasáž, kdy to otočí. A víceméně jsem měl pravdu, protože konečná remíza představovala pro United velmi přijatelný výsledek.

Vnímá bývalý úspěšný fotbalista jako komentátor zápas jinak než fakticky nabitý televizní profesionál, který nikdy fotbal na vrcholové úrovni nehrál?
Karel Poborský: Těžko říct, protože jsem fotbal hrál celý život a pořád ho na nějaké úrovni hraju. Proto nemůžu posoudit, jak fotbal vnímají komentátoři, kteří nikdy nestáli na hřišti. Ale vidím věci, které mě s ohledem na moje zkušenosti hráče zaujmou, dokážu posoudit, jak se fotbalisti v daném momentu cítí na hřišti, v jaké fázi jsou jejich myšlenkové pochody, kdy se mužstvo zvedá. A z řeči těla taky poznám, kdy je dole. Takže si troufám odhadovat, že při komentování fotbalu na nejvyšší úrovni vidím věci, které někdo, kdo nikdy nehrál, vnímá jinak.

i autor: Jiří Herman

„Hráči anglických klubů jsou rození vítězové, touha vyhrát je silnější než logické uvažování. Hlava je natolik zavařená, že chybí brzda ve smyslu: teď už to dohrajeme do remízy a půjdeme do penalt.“

Můj velký oblíbenec Johan Cruyff ve své knize mimo jiné popisuje, že pokud mu hráč vysvětlil svůj záměr a on pak uznal, že to mělo hlavu a patu, dokázal prohřešek odpustit...
Karel Poborský: Trenér, který byl ve své éře nejlepším fotbalistou na světě, má něco vyzkoušené z praxe, proto ví, že to, co chce, jde udělat. Zároveň se ale musí smířit s tím, že vynikající fotbalisti, které trénuje, to neumějí. Proto musí sestoupit o stupínek dva níž a naladit se na jejich vlnu. Dnes je ale role trenérů, vlastně manažerů, spíš psychologická. Neučí hrát fotbal, jejich zásadním úkolem je udržet co největší počet hráčů po celou sezonu ve formě. Na běžné tréninky mají kluby spoustu trenérů, fitness koučů... Trenér je dnes stratég, který do toho musí dát emoce. Protože když to neudělá, hráči to vidí a nějak reagují. Emoce hýbou sportem, a pokud je trenér neumí v hráčích nejdřív vybudit a pak zvládnout, odvádí poloviční práci. Platí to pro rozcvičku, poločas, protože ráz zápasu a vnímání reality se dají změnit během minuty. A je zajímavé, že historicky se mnohem víc prosadili jako trenéři defenzivní hráči.

V Anglii komentují fotbal hvězdy nedávné minulosti. Mám dojem, že slova kopírují výkony, kterými se prezentovali na hřišti. Například Roy Keane pravil, že Erling Haaland umí jenom dávat góly, jinak nemá ani na čtvrtou ligu…
Karel Poborský: Fotbal bývalí fotbalisté komentují tak, jak ho bezprostředně vnímají, a to je moc dobře. Vyjádření Roye Keana jsem taky slyšel. Ale v tomto případě je to složitější, vyřizuje si asi účty s rodinou. Spíš mi to přišlo, že jeho záměrem je Haalanda vzhledem k tomu, co měl s jeho otcem, urazit než hodnotit jeho schopnosti.

Přesně tak si počínal i na hřišti…
Karel Poborský: Je to tak. Byl a je to blázen, který nedělal rozdíl mezi tréninkem a zápasem, ve stejném módu pokračuje i jako komentátor. Ale lidem se to líbí, je to drsné, přímé, trefuje na komoru. A nutno říct, že většinou není vzdálený pravdě.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 06/2024 – k zakoupení níže.