Ticino, švýcarský dolce vita
Kanton Ticino, vklíněný do italského území, se už na první pohled liší od zbytku Švýcarska a svou kulturou, architekturou i gastronomií připomíná spíše Milán než Curych. Ticino je turisticky stejně atraktivní jako například Ženeva, Montreux nebo St. Moritz, avšak na rozdíl od těchto a dalších „provařenějších“ švýcarských destinací zde panuje klid, pohoda a filozofie i atmosféra dolce vita.
Inspekční cestu zahajujeme v Luganu, největším – ne však hlavním, tím je blízká Bellinzona – městě kantonu. Jakmile vyjdeme z nádražní haly, hned se před námi otevírá výhled na historickou i novou část Lugana s množstvím parků, stejnojmenné jezero a obzor lemovaný pohořím se třemi vrcholy: Monte Brè (925 m), Monte San Salvatore (912 m) a Sighignola (1314 m). Jsme na svahu několik desítek metrů nad centrem a dolů se můžeme svézt futuristickou zubačkou bez řidiče, avšak raději volíme cestu pěšky. Po strmých schodech sejdeme ke katedrále St. Lorenzo s renesanční fasádou a štíhlou věží. Z majestátního, 800 let starého svatostánku, který po loňské rekonstrukci září novotou, se ozývá zpěv. Máme štěstí, uvnitř právě probíhá generálka sličných sboristek na večerní pěvecký koncert. Jako uhranuti je posloucháme, dokud neskončí. Teprve pak pokračujeme dlážděnou uličkou, takzvanou Cathedral street, až ke spodní stanici zubačky na náměstíčku Piazza Cioccaro, kde stojí možná nejkrásnější dům ve městě – německý konzulát. Středomořský šmrnc Lugana podtrhují palmy i antické sochy, množství výhradně katolických kostelů zase připomíná, že jsme – skoro – v Itálii.
Zabočíme do „gastrouličky“ Via Pessina s bezpočtem restaurací a stánků s gastrosuvenýry, což jsou hlavně sýry a salámy o hmotnosti až tři kilogramy. Ani zde nechybějí „povinná“ hodinářství nejluxusnějších značek, jako Patek Philippe. Řada domů má krásná podloubí, některé připomínají regulérní paláce. Před vyhlášenou cukrárnou Grand Café Al Porto se napijeme z kašny, ze které údajně teče nejlahodnější voda ve Švýcarsku, alespoň podle tvrzení vodní someliérky. Voda je fakt dobrá, ale už se těšíme na víno. Ze změti uliček se vymotáme na dalším náměstíčku Piazza Bernardino Luini na břehu jezera. Jsme před slavným hotelem Bristol, který otevřel své brány v roce 1882, kdy dosud chudé městečko spojila se zbytkem Švýcarska i světa nově vybudovaná železnice. Právě tehdy, s příchodem turistů, Lugano začalo bohatnout. Naproti hotelu stojí kostel Madonna degli Angioli, jehož stěnu zdobí největší renesanční freska v celé zemi – výjev Ježíšova ukřižování od da Vinciho žáka Bernardina Luiniho. Na protějším břehu jezera se prostírá italská enkláva. V minulosti toto území patřilo Vatikánu, nyní je součástí provincie Como a vévodí mu obří budova kasina.
Celý článek si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 05/2024 – k zakoupení níže.