Sex v náboženství (část první)
Wilhelm Reich byl sexem tak posedlý, že v boji proti asexuální totalitě vymyslel i stroj generující orgasmickou energii. Někdy dával najevo, že za totalitní myšlení pokládá i náboženství. Že se různá náboženství tu a tam chovají či chovala totalitně, máme historicky dobře dokumentované. Některým historický vývoj odebral politickou moc chovat se totalitně, jiná v tom vesele pokračují.
Takže tu antisexualitu náboženství myslel doktor Reich asi vážně. Ostatně nám Evropanům ji nejlíp symbolizují Vánoce, jejichž příběh (dnes bychom spíš řekli „narativ“) je celý o asexuálním početí a narození. Antisexuální se jevil i program zakladatelů a prvních generací křesťanského hnutí, což byla zpočátku židovská reformní sekta hebrejsky zvaná Nocerim (v českém přepisu Nazaréni). V hlubinách podvědomí slavitelů Vánoc a příznivců křesťanského narativu tedy možná doutná myšlenka, že náboženství a sex se vzájemně vylučují.
Mohou si to i potvrdit citáty z křesťanských textů. Sexuální abstinenci „pro království nebeské“ doporučuje slovy Ježíšovými evangelista Matouš pro „ty, jimž je toto učení dáno“. Sexuální „sebeovládání“ radí Pavel z Tarsu těm, kdo to dokážou. Kdo to nedokáže, ať se tedy (mávněme nad ním rukou) „raději žení, než se nechávat spálit vášní“. Ale pak tedy v přísné a věrné monogamii.
A vrchní teolog 4. století Augustin už jako hřích klasifikuje každý sexuální akt, jehož záměrem není plození. Hříšnost, nemravnost a špinavost sexuální mazlitby jen tak pro potěchu, intimitu a tvoření blaha, a to i ve vztahu monogamním, se pak potáhne morálkou křesťanského světa po celý středověk. Podepřená Augustinovou vírou, že „pohlavní abstinencí lidstvo uspíší návrat Kristův“.
Idea sexuální abstinence vyvěrá už z morálních pravidel Mojžíšových obsažených v knize Leviticus. Ta je v latinských a pak ostatních překladech pojmenována podle kněžského rodu Levi, takže nás učí něco o kněžské, tedy světecké čili zbožné podstatě těchto zákonů. Ty v kapitole 18 obšírně a podrobně ustavují hromadu sexuálních zákazů.
Sexuální obcování s kýmkoli pokrevně příbuzným a sňatkově spřízněným, jmenovitě a konkrétně od vlastní
matky, dcery a sestry po tetu, neteř, švagrovou, macechu a snachu. Obcování se dvěma ženami, které jsou
si matkou a dcerou (s jinými dvěma ženami je to zřejmě povoleno). Taktéž se ženami jejich bratrů, a dokonce
i s manželkami svých sousedů. A ještě taky při menstruaci s ženou jinak povolenou.
Ještě taky zakazují obcování muže s mužem, a to doslovně takto: „Nebudeš souložit s mužem, jako se souloží se ženou.“ K tomuto se vztahuje příběh jednoho populárního londýnského homosexuálního páru teologů – reformního rabína a protestantského vikáře. Rabín byl proslulý obecně jako autor populárního programu BBC, zábavně rozebírajícího témata duchovní a etická. Byli to první klerikové, kteří se ke své sexuální inklinaci veřejně přiznali čili jak se říká „came out“.
Na otázku, jak si to srovnávají s tímto konkrétním biblickým zákazem, odpovídali: „Ale my to přece děláme jinak než jako se ženou.“ I ti jejich farníci, jimž se jejich chování jinak protivilo (ale nežádali po nich vysvětlení, jak přesně to tedy dělají), obdivovali jejich smysl pro humor a nakonec si u nich i na to zvykli.
Nikde v bibli však nenajdete žádný zákaz sexuálního obcování ženy se ženou. Takže lesby jsou košer. Nad otázkou „proč“ mudrovaly generace biblických vykladatelů. Nakonec se shodli na tom, že to asi bude povoleno proto, že v sexu ženy se ženou – na rozdíl od muže s mužem – se neplýtvá životadárnými spermoníky. A taky je to o fous hygieničtější.
Tak si obě biblická náboženství vysloužila pověst asexuálů. Přispěl k tomu i stud z nahoty, jakým západní civilizaci obšťastnil církevní výklad příběhu Adama a Evy a hada s ovocem. Tak se sex stal hříchem a všichni lidé dědičnými hříšníky. Sexuální odříkání bylo povýšeno na svatost.
Celý článek si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 01/2023 – k zakoupení níže.