Pavla Kinclová: Neztrácím čas a energii s někým, kdo za to nestojí
Když jsem vás nazval první dámou českého MMA, zdála jste se mi být vyděšená.
Vyděšená je možná silné slovo, ale jako první dáma českého MMA se přes Patrikovy úspěchy, zejména jeho
poslední vítězství nad Karlosem Vémolou, rozhodně necítím. Jasně, vyhrál velký zápas, ale nemyslím si,
že by považoval sám sebe za největšího šampiona. Patrik ví, že má na to, být ještě lepší.
V hodně dobrém filmu o boxu Těžká váha hraje Renée Zellweger manželku mistra světa Russella Crowea,
na jehož titulový zápas nešla, neboť na to neměla dostatek psychických sil. To u vás asi nehrozí…
Tak to opravdu není můj případ. A obecně nemám ráda způsob, jakým jsou manželky boxerů a vůbec bojovníků
prezentovány ve filmech. Jejich postavy jsou vesměs pojímány tak, že se jedná o ustrašené ženské, které
svému partnerovi nevěří. Snad nejdál to v tomto směru dotáhla Adriana v prvním dílu Rockyho. Musím říct,
že k tomu mám až lehkou averzi. Nedovedu si představit, že bych se tak chovala ke svému manželovi.
Pokud si dobře pamatuji, Adriana byla nepříliš sebevědomá, půvabem zrovna neoplývající dáma, která
pracovala někde ve zverimexu, jejímž jste pravým opakem. Navíc se první díl točil v sedmdesátých letech
minulého století, kdy ženy nebyly až tak moc emancipované.
Nemyslím si, že se jedná o věc emancipace. Prostě svému partnerovi, který šel do souboje jako totální
outsider, nevěřila. Ostatně, totéž platí i o filmové manželce Russella Crowea Renée Zellweger, která mě
mnohem víc zaujala ve snímku Deník Bridget Jonesové. Je sice pravda, že v ringu byla nějaká úmrtí, jedná
se o náročný sport, ale vycházím z toho, že Patrik nastupuje do zápasu po dlouhé přípravě, které strašně
moc obětoval, proti němu stojí připravený borec stejné váhové kategorie a oba čeká férový zápas.
A co je nejdůležitější, věděla jsem, do čeho jdu.
Užíváte si Patrikovy zápasy, nebo si říkáte: Hlavně aby to už skončilo?
Je to lehce schizofrenní. Na jednu stranu mě hrozně baví emoce se zápasem spojené, na druhé straně je
pro mě hodně těžké emoce v konkrétní chvíli zpracovat. Takže ano, užívám si jeho zápasy, každý pro mě
však zároveň představuje stresovou situaci, se kterou se musím vyrovnat. A není to tím, že bych se o Patrika
bála, vím, co všechno pro úspěch udělal, proto zápasy prožívám, tleskám, křičím, radím. Když vidím fauly,
kterých bylo v posledním zápase dost, zlobím se. Jsou to náročné emoce. Ale když rozhodčí zvedne Patrikovi
ruku, emoce postupně ustupují.
Máte od Patrika předem informace o tom, jakým směrem plánuje zápas vést, takže sedíte, i když
v zadní řadě za nějakým youtuberem, jste v klidu, protože jste si vzala správné šaty a sčítáte bodíky?
V první řadě nechávám přípravu na Patrikovi, ale protože jsem zvědavá a sama na nějaké úrovni sportuji,
občas se zeptám, co a s jakým cílem dělá. Vím, že do zápasu jde s jasnou představou, co chce a jak toho
dosáhnout, vedle toho ale má několik plánů a reaguje podle vývoje situace. Když šel například první zápas
s Karlosem Vémolou, nebylo mi jasné, proč ho trefí a odskočí, zase trefí a odskočí. Takže jsem na něj
pokřikovala, co v té kleci pořád dělá. Po zápase mi vysvětlil, že neviděl na jedno oko. Absolutně mi ale
nevadí sedět na galavečerech za youtubery. Přece jen si ta lepší místa zasloužili svou prací a tvorbou,
já mám svoje místo jen na základě toho, koho jsem si vzala.
Právem se říká, že život je boj. Preferujete v každodenním boji se životem postoj kladívka a rány,
nebo přenesení boje na zem a následné škrcení?
Jsem typ člověka, který rád vyhrává, je jedno, jestli v postoji, nebo na zemi. A pokud si myslím, že jsem
první čtyři kola prohrála a musím vyhrát před časovým limitem, nemám problém jít do rizika. Nevadí mi
ale ani vítězství v poměru 3:2.
Co poučení z případných proher?
Naučila jsem se prohry vstřebávat, ale nějakou dobu to trvalo. Vím, jak spoustu věcí zpracovávat, život
je díky tomu hezčí. Do toho umím udělat kompromis, což by vám určitě Patrik potvrdil. Ostatně, proto jsme
spolu tak dlouho.
Jak často míváte chuť někoho praštit, případně rovnou uškrtit?
Jsem docela v klidu, ale jednou za měsíc určitě. Vytočit mě není až tak moc těžké, ale postupně jsem se
naučila pracovat se vztekem. Nejdřív si všechno ujasním, snažím se nedávat najevo emoce a zkouším řešit
s nadhledem a v klidu. Každopádně mi vadí toxičtí jedinci bez sebereflexe, útočící bezdůvodně, kterých
je v poslední době docela dost. V počáteční fázi se útok snažím prodýchat a dělám všechno pro to, abych
neklesla na jejich úroveň, činím dokonce pokusy o argumentaci. Pokud zjistím, že to nejde, škrtám, neřeším,
zapomínám. Život je strašně krátký na to, ztrácet čas a energii s někým, kdo za to nestojí.
Hrajete za Hradec Králové první ligu ve volejbale, co nervy na palubovce?
Tak jako se snažím v práci a v soukromém životě docela ovládat, což se mi víceméně daří, na palubovce
jsem naopak jednou z nejvíc emotivních hráček. Ale nemám s tím problém, řekla bych, že to ke hře patří.
Vodíte dcerku na zápasy, aby viděla, jaké to je, když se maminka rozjede?
Dcera sedí většinou v hledišti na ochozu, takže mě moc neslyší. Nebo by alespoň neměla. Ale nejvíc
emotivně se „projevuji“ na venkovních zápasech, kam Anežka nejezdí.
Celý článek si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 08/2023 – k zakoupení níže.