Jiří Procházka: „Hlavní je ztišit hlavu“
Kdy jste měl naposled z něčeho strach?
Jiří Procházka: Strach se objevuje v různých formách. Někdy je to vjem, někdy spíš zodpovědnost
nebo vnitřní napětí. Já už dnes ten pocit nevnímám jako čistý strach, ale spíš jako zmatek v mysli, která
se snaží uchopit neznámou situaci. V takové chvíli se zastavím a ptám se: proč to cítím? Co je za tím?
Strach je často jen nepochopení nebo neuchopená realita. Naposledy jsem to zažil nedávno – asi před třemi
týdny, když jsem ve švýcarských horách plaval v zamrzlém jezeře. Trénoval jsem tam dech, klid, pohyb pod
vodou. Plaval jsem třicet metrů pod ledem z jedné díry do druhé. Tam byl respekt, napětí a na začátku
i strach. Ale když ho pochopíte, přetvoří se v klid.
Pamatujete si na okamžik, kdy vám došlo, že se můžete živit jako fighter?
Jiří Procházka: Kdy jste v sobě objevil tu sílu bojovat? Myslím, že se to ve mně formovalo už
v dětství. Byl jsem hodně vznětlivý a měl v sobě energii, kterou jsem neuměl úplně zpracovat. Na vesnickém
fotbale, který jsem hrával jako kluk, jsem neustále vyhledával konfliktní situace – a když se rozjela
nějaká strkanice, byl jsem u toho první. V deseti jedenácti letech už jsem cítil, že mě něco táhne k boji.
Když jsem později objevil bojové sporty, všechno do sebe zapadlo. V tu chvíli jsem pochopil, že to není
jen o boji, ale o cestě. A že tahle cesta je moje.
Pomohly vám bojové sporty nasměrovat tu energii – třeba i agresi – a nějak ji kultivovat?
Jiří Procházka: Určitě. Právě bojové sporty mi ukázaly, jak se se svojí energií naučit zacházet.
Kultivovat je to správné slovo. Dřív to byla agrese, dnes je to koncentrovaná síla. Učí vás to disciplíně,
trpělivosti a hlavně směrování. Ta energie, kterou v sobě máte, musí mít směr. A když ho najdete, dokážete
ji využít ve prospěch, ne proti sobě nebo druhým. Ať už v tréninku, nebo v životě – je to o tom, dát věci
plnou pozornost a dělat ji naplno.
Na jaký zápas se teď mentálně připravujete?
Jiří Procházka: Momentálně se soustředím na titulový zápas. Buď to bude Alex Pereira, nebo Magomed
Ankalaev – záleží na tom, kdo z nich vyhraje a bude aktuální soupeř. A pokud by to nevyšlo s žádným z
nich, jsem připravený přijmout výzvu od kohokoliv, kdo bude v žebříčku těsně pod nimi. Ale můj fokus je
jasný – jít po titulu. A jít tam s plnou připraveností, mentálně i fyzicky.
Co se vám honí hlavou ve chvíli, kdy vstoupíte do klece?
Jiří Procházka: Nic. Anebo by aspoň nemělo. V tu chvíli už nemůžete přemýšlet. Všechno musí být
čistě přítomné – tělo, mysl, dech. Je to stejné jako s jakýmkoliv jiným vystoupením před lidmi. Žádné
pochybnosti, žádné analýzy. Je to jako přepnout se do režimu, kdy jste jen tady a teď. Samozřejmě že se
předtím objevují pochybnosti, nervozita. Ale v momentě, kdy zavřou klec, všechno mizí. Jste jen vy, soupeř
a přítomný okamžik. Ale od toho je praxe, aby se s tím člověk naučil pracovat.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 06/2025 – k zakoupení níže.