Martin Macík: „Při Dakaru si vyčistím hlavu“

Martin Macík miluje vůni nafty, zvuk burácejícího motoru a ten pocit, když se jeho kamion řítí dunami rychlostí, která by vyděsila i některé osobáky na dálnici. i autor: archiv Martina Macíka
Martin Macík miluje vůni nafty, zvuk burácejícího motoru a ten pocit, když se jeho kamion řítí dunami rychlostí, která by vyděsila i některé osobáky na dálnici.
Na Rallye Dakar se prokousal z pozice navigátora až na vrchol bedny a přitom stihl spoluzaložit vlastní tým, postavit si „Karla“ i „Bohouše“ a stát se hrdinou každého, kdo kdy snil o tom, že zkrotí několik tun železa v nejdrsnějších podmínkách planety. Jaké to je být králem pouště, kdy poprvé usedl za volant a o jakou součástku se během závodu strachuje nejvíc? To vše nám prozradil v následujícím rozhovoru, během nějž – jak jinak – seděl za volantem, a to cestou domů do Sedlčan.

„Když jsem poprvé řídil auto po silnici bylo mi asi jedenáct. Předtím jsem jezdil tátovi na klíně, ale to se asi nepočítá.“ i autor: archiv Martina Macíka
„Když jsem poprvé řídil auto po silnici bylo mi asi jedenáct. Předtím jsem jezdil tátovi na klíně, ale to se asi nepočítá.“

Dejme tomu, že máte neomezené možnosti a neomezený rozpočet. Jaké auto byste si koupil jako první?
Martin Macík:
Tak to je těžká otázka. Určitě Porsche 911 GT3. To je něco, co má styl, hodnotu a charizma. To je auto, které si určitě koupím. A druhé je Urus od Lamborghini. To jsou dvě moderní auta, ale takový Mustang z roku 1968, to je taky jasná věc. Stará auta mají něco do sebe. Ale ptáte se člověka, který auta miluje, takže ta garáž by musela být fakt dost prostorná. A nevím přesně, kdy bych s tím vším jezdil.

Je naopak z těch hodně oblíbených značek a typů aut něco, co vás nechává chladným?
Martin Macík:
Strašně přeceňovaný jsou za mě značky jako Bavorák a Mercedes. Samozřejmě se mi líbí a samozřejmě se nebavíme o topové třídě, respektive ultrasportech. Ale co se týče těch supersportů a ultrasportů obecně, tak nemůžu říct, že bych jim úplně fandil. Ale taky je blbost říkat, že jsou přeceňovaný. Jsou to prostě ikony, jsou nádherný. Mají i modely, které se mi líbí, ne že ne. Ale asi jsem k tomu ještě nedorostl.

Kdy jste poprvé řídil auto po silnici?
Martin Macík:
To nemůžu říct! (směje se)

Přesně jsem očekával, že to bude něco, co by bylo spíš ilegální.
Martin Macík:
Stoprocentně to bylo ilegální. (směje se) Bylo mi asi jedenáct. Předtím jsem jezdil tátovi na klíně, ale to se asi nepočítá.

Co to bylo za auto?
Martin Macík: Šlo o dvě věci. Můj táta jezdil offroad maratony a já na nich jezdil na motorce. Na té jsem závodil už odmala. Táta měl offroadový speciál, se kterým jsem občas někam popojel, ačkoliv primárně mimo silnici – hlavně nějaké tankodromy. Táta mě nechával řídit, seděl jsem v helmě a sotva jsem došlápl na pedály.
A samozřejmě, když jsem měl možnost, tak jsem jezdil u nás po Sedlčanech. To je vesnice a tenkrát aut jezdila třetina. Měli jsme Opel Combo, takový ten klasický firemní pick-up. A ještě tátův Opel Omega. Občas jsem přejel na benzínku a domů. Když mi bylo osmnáct, měl jsem svoji první Mazdu 3.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 05/2025 – k zakoupení níže.

Reklama
Doporučujeme
Reklama