Marta Dancingerová: „Neznám disciplinovanější lidi, než jsou herci.“
Širší české publikum si vás nejspíš poprvé všimlo v seriálu Kukačky, kde hrajete mámu vyměněného
dítěte. Sama máte doma nevyměněného sedmiletého syna. Zjistila jste při jeho narození, že herectví najednou
není středobodem vesmíru?
Marta Dancingerová: Určitě to tak je. Ženskou to změní. Najednou vidí, že její hlavní úkol je
někde jinde. Mně to tenkrát navíc moc pomohlo i v přístupu k herectví. Naše práce je zrádná v tom, že
ji musíte dělat poctivě, co nejlíp můžete, ale nesmí to být vidět. V hraní je hezká lehkost, že je to
jenom tak mimoděk. Že za tím není vidět všechna ta práce. U tance taky nechcete vidět, jak dlouho baletka
trénovala, než dala nohu takhle krásně vysoko nad hlavu. V naší práci je to podobné a mně mateřství dodalo
do hraní tu lehkost. Když byl Toník hodně malý a já měla jen pár představení do měsíce, najednou jsem
k tomu přistupovala tak, že si jedu do divadla trochu zablbnout, zahrát si pro sebe, pro radost. Nebyl
v tom najednou bič nějakého výkonu. Mateřství mi vneslo do práce svobodu a odstup.
Funguje ta proměna dívky v mámu i v tom, že se jí rozšíří herecký rejstřík? Citlivost prožívání?
Schopnost lépe si poradit s nějakou emocí, která byla předtím neznámá?
Marta Dancingerová: Určitě se člověku rozšíří emoční šuplík, emoční škála situací a prožitků,
co si dovede představit a zažít. Ale myslím, že to v zásadě nemusí být jenom mateřství. Spíš to přichází
s věkem. A každý si to prožije na něčem jiném. Někdo na mateřství, někdo na tom, že mateřství pořád nepřichází.
A přitom po něm touží. Když jsem byla na škole, chtěla jsem hrát komické role. Abych mohla blbnout, aby
se lidi smáli. A čím jsem starší, tím radši si zahraju něco vážnějšího, něco vztahového, nějakou emoci,
protože už to tam nějak asi je, už se toho nebojím. Dodnes si pamatuju, jak mi učitelka herectví říkala
– zabili ti čtyři děti, je válka, manžel je mrtvý. A teď si to představ a zahraj. Jenže mě tehdy v šestnácti
ze všeho nejvíc zajímalo, jestli skončíme o deset minut dřív, abych mohla stihnout spolužáky, co jdou
někam do kavárny.
Člověk jde na konzervatoř ve věku, kdy je ještě dítě, ne herec. Ale musí se něčím odlišovat, být
něčím výlučný, aby ho vybrali a přijali. Co to je? V čem se herci odlišují od zbytku populace?
Marta Dancingerová: Myslím, že na hereckých školách hledají někoho, kdo se dokáže osvobodit od
trémy. Od faktu, že právě teď něco předvádí před publikem. Někoho, kdo dokáže sám sebe překvapit, dokáže
situaci prožít a ukázat pokaždé jinak, dokáže si s tím hrát a být v tom hraní svobodný. Často jim to komise
na přijímačkách zkouší nabourat – člověk tam přijde s naučeným monologem a komise zkouší, jestli to umí
říct s jinou emocí, v úplně jiné situaci. Vlastně zkouší jeho hravost. A taky hledají člověka, na kterém
je vidět, že ho to tam baví, na kom není poznat ta technická dřina, o které jsme mluvili.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze ve vydání Playboy magazínu 02/2024 – k zakoupení níže.