Lucie Sedláčková: „Chci být nejlepší na světě!“
V dětství jste si asi moc nehrála s panenkami...
Spíš s autíčky, ale mezi hračkami rozhodně nechyběly panenky Barbie. Ale určitě jsem nebyla typická holčička.
Kluci balí holky buď hrou na kytaru, nebo se kvůli nim perou. Vzhledem k vaší vizáži usuzuji,
že vy jste se kvůli žádnému klukovi rvát nemusela.
Asi to zní divně, ale odmalička jsem věděla, že budu boxovat. V osmi letech jsem se s tátou dívala
na box a o mojí sportovní kariéře bylo rozhodnuto. Jednalo se o zápas v Americe, dodnes nevím, kdo s kým
boxoval a jestli se na to táta díval, nebo jenom přepínal programy. Ale od té chvíle jsem byla přesvědčená
o tom, že se jednou postavím do ringu. Začala jsem ještě ten den v posteli zkoušet údery, pak jsem si
každý večer hrála na boxerku. Ale motivace někoho zbít v tom určitě nebyla.
V osmi vás asi do ringu nepustili.
Dělala jsem gymnastiku, tancovala a zpívala, průpravu jsem měla dobrou. Boxovat jsem začala ve
čtrnácti, kdy už i máma uznala, že mě nezlomí. Ale poslední roky tancování se pro mě rovnaly utrpení,
vůbec mě to nebavilo. Kromě toho nejsem vyznavačkou kolektivních sportů. Když jsem tančila sama, tak to
ještě nějak šlo, ale v okamžiku, kdy jsem měla být součástí nějaké sestavy, došla motivace. V ringu jsem
sama za sebe, když se něco nepovede, vím kde a v kom hledat vinu.
Jednoho dne jste se sebrala, vyrazila do tělocvičny a řekla: Jsem Lucka mlátička, tady mě máte?
Pocházím z Děčína a vůbec jsem netušila, že ve městě máme boxerský oddíl, žila jsem v představě,
že budu někam jezdit. Na základce jsem ale narazila na Dana, který boxoval. Začala jsem hned vyzvídat,
kam chodí na tréninky. Bylo mi řečeno, že k policajtovi Vencovi Němečkovi. Takže jsem vyrazila na první
trénink, ve dveřích trenér Venca, holohlavý stodvacetikilový chlap v policejní uniformě s pistolí. Docela
jsem se lekla. Venca mě asi v duchu litoval, takže mi řekl, že to teda zkusíme. Vzala jsem si růžové kraťásky,
kolem mě samí navlečení chlapi. Koukala jsem na ně jako na zjevení. Začala práce na fyzičce, umírala jsem
na břicho, pak švihadla. Všichni očekávali mé zhroucení, ale mě to i přes hrůzu ze sedů a lehů strašně
bavilo. Po čase mě nechali spárovat, po dvou měsících jsem nastoupila k prvnímu zápasu.
A zrodila se Mlátička?
To až později, před prvním profesionálním zápasem v Ústí nad Labem. Dorazila TV Nova a moderoval jeden
kluk, dnes je to můj kamarád. Dělali jsme spolu rozhovor a kameraman mu říká, že by mi měl vymyslet nějakou
přezdívku. Do natáčení zbývala minuta, vzhledem k tomu, že jsem předchozí zápasy končila před limitem,
jsem se stala Mlátičkou z Děčína, jejímž boxerským vzorem byl Muhammad Ali…
Jak moc vám box rozmlouvali?
Strašně, a snad všichni. Zezačátku ale žili v představě, že přijdu na první trénink, dostanu pár ran,
rozbrečím se a skončím. Teď už můžu přiznat, že několik takových chvilek opravdu přišlo, pralo se to ve
mně, ale pokaždé jsem to ustála.
Překvapil vás box v něčem?
Úplně ve všem. Byla jsem hezká holčička a vyrůstala v rodině, které nic nechybělo, co jsem potřebovala,
to jsem dostala. Určitě jsem nebyla rozmazlená, ale až s boxem přišel střet s reálným životem. Zjistila
jsem, že za každým posunem je spousta práce a rány docela bolí.
Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 05/2022 – k zakoupení níže.