19. července 2021 23:26

Olympijské hry: prachy, hlavně prachy... (I)

Pokud snad někdo žil v představě, že v největším sportovním svátku jde o olympijské ideály a o to, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, nejspíš v souvislosti s odloženými hrami v Tokiu, které budou zahájeny 23. července, rychle vystřízlivěl.

Původně se totiž měla tokijská olympiáda konat loni v létě, v důsledku koronavirové pandemie bylo rozhodnuto o ročním posunu s vírou, že bude líp. Dnešní realita je však taková, že japonská vláda kvůli stoupajícímu počtu nakažených vyhlásila v celé zemi do 22. srpna výjimečný stav, přičemž hry končí 8. srpna. Olympiáda tak proběhne poprvé v historii bez diváků, na tribuny nebudou moci ani místní obyvatelé, sportovci a doprovod stráví veškerý čas v bublině. Jako legitimní se proto jeví otázka, zdali má monstrakce v čase koronaviru vůbec smysl. Přestože podle červnového průzkumu deníku Jomiuri Šimbun toužilo 48 procent respondentů po zrušení her a proti jejich konání protestují rovněž zdravotníci, pořadatelé jsou jiného názoru.

Sport na vedlejší koleji

Na olympiádě už totiž dlouho nejde v první řadě o sport. Přidělení pořadatelství je považováno za věc prestiže, podporuje národní hrdost regionu (Barcelona 1992), případně řadí zemi mezi vybranou společnost průmyslových velmocí (Soul 1988, Pchjongčchang 2018). V několika případech podpořilo přidělení olympiády více či méně nedemokratické režimy (Berlín 1936, Ga-Pa 1936, Moskva 1980, Peking 2008, Soči 2014). Zatímco fašistické Německo pořádalo zimní a letní olympijské hry v jednom roce, Peking, který je soustavně pranýřován za porušování lidských práv, uspořádá po letní v příštím roce i zimní olympiádu, přičemž této pocty se dosud nedostalo žádnému jinému městu. Je tomu tak i přes skutečnost, že podle Olympijské charty nemůžou být hry přiděleny městům, ve kterých „existuje jakákoli forma diskriminace vůči zemi nebo osobně z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí“. Docela legrační, vezmeme-li v potaz, že před OH v Pekingu byli sportovci důrazně upozorněni na to, že v případě „nevhodných projevů v souvislosti s dodržováním lidských práv v Číně a okupaci Tibetu čeká na takto konající diskvalifikace“.

Při pořádání olympijských her jde o obrovské peníze. Rekord drží v tomto ohledu zimní olympiáda v ruském Soči 2014, která vyšla organizátory na 51 miliard dolarů. Následuje Peking, čínská metropole investovala do her v roce 2008 rovných 42 miliard dolarů, na 460 milionů dolarů vyšel proslulý stadion Ptačí hnízdo. Od konce her zeje prázdnotou, roční údržba přitom vyjde na 10 milionů USD. Pro srovnání, Londýn pořídil stejnou akci o čtyři roky později za 9,3 miliardy liber, tedy asi za 25 procent čínského rozpočtu.

Neber úplatky...

Vzhledem k výše uvedenému je pochopitelné, že o pořádání olympijských her je mimořádný zájem, v roce 2003 se dokonce rozhodla ucházet o pořadatelství LOH 2024 také Praha. Organizátoři se proto snaží funkcionářům Mezinárodního olympijského výboru (MOV), kteří o pořadateli rozhodují, patřičně zavděčit. Například v rámci her v Londýně 2012 poskytl starosta britské metropole Ken Livingstone z peněz daňových poplatníků pro potřeby 117 členů výboru, 400 funkcionářů národních olympijských výborů a 450 manažerů sponzorských firem 3000 limuzín s řidiči. Na jednu osobu tak připadly asi tři limuzíny.

Ve snaze získat pořadatelství olympijských her je však možné zajít mnohem dál. Například v roce 1998 upozornil jeden z členů MOV, že před rokem 1995, kdy se rozhodovalo o zimních hrách 2002, přijali někteří členové výboru od zástupců kandidátského a posléze vítězného města Salt Lake City úplatky. Nabídka byla pestrá – dary, stipendia a studijní pobyty, lyžařské zájezdy, opravy automobilů. To vše v hodnotě 1,2 mil. USD. Mezinárodní olympijský výbor nakonec konstatoval, že z morálního hlediska se sice jednalo o pochybení, k právně kvalifikovatelným činům však nedošlo. Přesto Federální soud ve Washingtonu obvinil dva funkcionáře organizačního výboru z uplácení, vystavování falešných faktur a zkreslování záznamů v účetních knihách.

Ber úplatky...

V roce 2014 byl z korupce v podobě převzetí úplatku v hodnotě jednoho milionů dolarů obviněn bývalý šéf FIFA a nejdéle sloužící člen MOV João Havelange. Podle Brazilce si však BBC vše vymyslela. Podstatně hůř dopadl v roce 2004 šéf bulharského olympijského výboru Ivan Slavkov. Zeť komunistického pohlavára Todora Živkova si totiž pustil ústa na špacír před skrytými kamerami stejné stanice o nákupu hlasů pro kandidaturu her v Londýně. Nakonec musel na svůj post rezignovat.

Jednoznačně prokázat se zatím podařilo jedinou úplatkářskou aféru. Vedení australského olympijského výboru přiznalo, že si v boji o pořadatelství her v Sydney 2000 koupilo hlasy dvou delegátů. Jak se ukázalo, jednalo se o hlasy rozhodující, Peking si musel dalších osm let počkat. „Vedení MOV by se mělo očistit od všech špinavostí, neboť je v něm mnoho lidí s nesportovním chováním a místo v něm má korupce,“ reagovala tehdy čínská strana.