Trojúhelníková diplomacie Richarda Nixona

Do velké míry k tomu přispěl americký historik, poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí v administrativách prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda Henry Kissinger (1923). Zkušený diplomat se totiž stal strůjcem takzvané trojúhelníkové diplomacie založené na využití rozkolu mezi komunistickými vládami v Číně a SSSR z let 1956 až 1966, jako prostředku k posílení americké hegemonie a diplomatického zájmu.

Sázka na Peking

Jak píše Henry Kissinger ve své knize Umění diplomacie – Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, jedním ze základních poučení pro začínajícího šachistu je, že při volbě tahů je prospěšné spočítat si počet polí, která hráč tím či oním tahem ovládne. Obecně platí, že čím víc polí ovládne, tím má větší možnosti a tím omezenější se stanou možnosti protihráče.

Jakmile by Sovětský svaz nemohl počítat se stálým nepřátelstvím mezi nejmocnějším státem světa a státem nejlidnatějším, prostor pro sovětskou neústupnost by se mohl zúžit a snad i zcela vytratit. Sovětští vůdcové museli postupovat velmi obezřetně, neboť výhrůžné chování mohlo čínsko-americkou spolupráci jen zintenzivnit. V podmínkách šedesátých let se zlepšení čínsko-amerických vztahů stalo klíčem ke strategii Nixonovy vlády vůči Sovětskému svazu.

Bod mrazu

Henry Kissinger ve svém díle uvádí, že se historické přátelské vazby mezi USA a Čínou zhroutily poté, co komunisté v roce 1949 zvítězili v občanské válce a v roce 1950 vstoupili do korejské války. Přátelství bylo vystřídáno politikou úmyslné izolace politických vládců v Pekingu. Mezi oběma zeměmi zbýval jediný diplomatický kontakt mezi velvyslanci Spojených států a Číny ve Varšavě, kteří se nepravidelně scházeli jen proto, aby si vyměňovali invektivy. V průběhu čínské kulturní revoluce koncem šedesátých let a v sedmdesátých letech – která si vyžádala tolik lidských obětí a utrpení, že byla srovnatelná se Stalinovými čistkami – byli všichni čínští velvyslanci odvoláni domů (z nějakých záhadných důvodů zůstal čínský velvyslanec v Egyptě) a varšavské rozhovory byly přerušeny.

Tající ledy

Kniha Umění diplomacie popisuje reakci administrativy prezidenta Nixona na proměnu bipolárního světa ve strategický trojúhelník, kdy Spojené státy oznámily řadu jednostranných iniciativ, které měly naznačit změnu postoje. Byl zrušen zákaz cest Američanů do Čínské lidové republiky, Američané si směli dovážet čínské zboží do hodnoty sto dolarů a byly povoleny omezené dodávky obilí do Číny. Tato opatření, i když sama o sobě nebyla významná, měla dát najevo nový postoj.

Analýza národního zájmu

V létě 1969, kdy existovalo reálné nebezpečí sovětského útoku na Čínu, učinil podle Henryho Kissingera Richard Nixon snad nejodvážnější krok svého prezidentství: varoval Sovětský svaz, že jestliže napadne Čínu, Spojené státy nezůstanou lhostejné. Bez ohledu na tehdejší postoj Číny ke Spojeným státům Nixon a jeho poradci považovali nezávislost Číny za nepostradatelnou pro globální rovnováhu a diplomatické kontakty s Čínou za podstatné pro udržení manévrovacího prostoru americké diplomacie. Nixonovo varování Sovětům bylo také hmatatelným výrazem toho, že jeho vláda bude nyní zakládat americkou politiku na pečlivé analýze národního zájmu.

Mír nade vše!

Nixonova administrativa tak prostřednictvím náměstka ministra zahraničí Elliota Richardsona vydala na začátku září 1969 jasné prohlášení o „hlubokém znepokojení“ nad možností čínsko-sovětské války. V prohlášení se psalo o tom, že se USA nesnaží využít nepřátelství mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou k získání vlastní výhody. Ideologické rozdílnosti mezi oběma komunistickými giganty nejsou záležitostí USA, Washington by však byl hluboce znepokojen, kdyby rozepře měla přerůst v rozsáhlé porušení mezinárodního míru a bezpečnosti.

(Text o manželství na čínsko-americký způsob je součástí únorového čísla Playboye)