Kterak zpackaná revoluce pozřela vlastní důchodce

Zatímco se země bývalého východního bloku těšily na začátku devadesátek z nově nabyté svobody, v Praze koncertovali Rolling Stones a okupační sovětská vojska opustila na konci června Československo, v Sovětském svazu přituhovalo. Členové konzervativního křídla KSSS se totiž těžce smiřovali s postupnou ztrátou vlivu, do toho se blížil 20. srpen 1991, kdy měla být podepsána svazová smlouva vycházející z existence federace nezávislých republik se společným prezidentem Michailem Gorbačovem, zahraniční politikou a ozbrojenými silami.

Nespokojenost rigidních bolševiků nakonec vygradovala založením Státního výboru pro výjimečný stav. Jeho členy byli mimo jiné zastánci nejtvrdší možné linie Gennadij Janajev (viceprezident SSSR), Dmitrij Jazov (ministr obrany), Vladimir Krjučkov (náčelník KGB), Valentin Pavlov (premiér), Jurij Plechanov (šéf bezpečnosti Kremlu a 9. správy KGB).

Nepovedená krymská mise

Pučisté naplánovali akci na 18. srpen 1991, kdy Michal Gorbačov pobýval s manželkou Raisou, dcerou Irinou, zetěm Anatolijem a vnučkami Anastazií a Oxanou ve vile poblíž Jalty na Krymu. Podle knihy Tajemství Kremlu: Staletí slávy, lží a hrůzovlády, nejdřív prezident SSSR v osudný den překvapeně konstatoval, že dorazila nikým nezvaná delegace vedená Jurijem Plechanovem. Když chtěl zjistit důvod návštěvy, zjistil, že se nikam nedovolá, neboť linky byly odstřiženy. Posléze se od vyslanců Státního výboru pro výjimečný stav dozvěděl, že má podepsat prohlášení, kterým vyhlašuje výjimečný stav a jeho realizací pověřuje výbor. Pokud tak neučiní, musí na základě ústavy předat moc viceprezidentovi Janajevovi. Michail Gorbačov jednoznačně odmítl.

Neúspěšní emisaři informovali o výsledku své mise bosse KGB Krjučkova, který vyrazil do Kremlu za Janajevem. Tam se s ostatními tvůrci revoluce, údajně notně posilněni vybraným alkoholem, shodli na oznámení lidu o tom, že Gorbačov je vážně nemocný. Prezident odstřižený od letiště se o své „vážné nemoci“ a chopení se moci Státním výborem pro výjimečný stav dozvěděl z rozhlasu 19. srpna ráno. Prakticky se tak opakoval scénář svržení Nikity Chruščova v říjnu 1964. Později Gorbačov natočil video, ve kterém potvrdil, že je zcela zdráv a v SSSR právě probíhá pokus o převrat.

Puč v režii KGB

Prezident Ruska Boris Jelcin byl o započatém pokusu otočit kolem dějin zpraven prostřednictvím televize, která odvysílala prohlášení pučistů. Reagoval bleskově, když do vily pozval své věrné v čele s předsedou parlamentu Ruslanem Chasbulatovem. Shodou šťastných okolností pobýval v Moskvě rovněž starosta Petrohradu Anatolij Sobčak, který telefonicky zajistil, aby speciální jednotky OMON obsadily před možnými pučisty petrohradskou televizi, a rozjel se k Jelcinovi. Po cestě potkal v protisměru tanky mířící na Moskvu. K Jelcinovi dorazil Sobčak asi v půl osmé a společně sepsali prohlášení odsuzující pokus o státní převrat. Pak se Jelcin spojil s generálem Pavlem Gračevem, velitel výsadkářů ho ujistil, že osazenstvu vily nehrozí žádné nebezpečí. Přesto, a jak se ukázalo naštěstí, padlo rozhodnutí o přesunu do sídla ruské vlády v Moskvě. Stalo se tak před desátou hodinou, Jelcin dokonce cestoval v neprůstřelné vestě. Během cesty narazila kolona s prezidentskou limuzínou na tanky, vždy se však dočkala bezproblémového uvolnění cesty. Bylo zřejmé, že byť byl členem Státního výboru pro výjimečný stav ministr obrany Jazov, armáda zvolila vyčkávací postoj a puč probíhal v režii KGB. Vojáci generála Gračeva sice obsadili Moskvu, nejednalo se však o bojové jednotky.

Hlavně klid

Zatímco ruský prezident mířil s věrnými do svého úřadu, pučisté jednali. Nový šéf Janajev obeslal velvyslanectví, diplomaté měli ujistit zahraniční politiky, že se nic moc neděje a SSSR s novým vedením bude akceptovat a plnit veškeré mezinárodní závazky. Armáda byla sice uvedena do stavu bojové pohotovosti, šéf KGB Krjučkov však preferoval klidné řešení prostřednictvím Nejvyššího sovětu SSSR, jehož rozhodnutí mělo dodat převratu punc ústavnosti. Také proto nebyli zatčeni žádní předpokládaní oponenti v čele s ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem, přičemž armáda se spokojila s obsazením hlavní pošty.

Jelcin, tank a barikády

Ruský prezident Jelcin se svojí suitou mezitím dorazil do Bílého domu, jak se shodou okolností jmenuje sídlo ruské vlády, před kterým stály tanky. V budově fungoval jediný telefon, do světa mezitím letěla výzva k občanům Ruska odsuzující puč, kterou Boris Jelcin, ke zděšení své ochranky, přečetl po poledni poté, co vylezl na jeden z tanků. Mimochodem, prezident Ruska hovořil o „pravicovém a reakcionářském puči“, což se vzhledem k osobám pučistů jevilo jako docela legrační. Vojáky vyzval k odpovědnosti, občany ke generální stávce.

Postupem času dorazily do Bílého domu stovky poslanců, zastupitelů, přidali se umělci a další veřejně činní občané. Venku se přes zákaz vycházení začaly stavět barikády.

Chyby pučistů

Jak vyšlo najevo, podle původního scénáře měli Jelcinovo obydlí obsadit ještě za tmy příslušníci speciální jednotky Alfa, nakonec šéf KGB Krjučkov operaci na poslední chvíli odvolal. Příslušníci zvláštních sil KGB dorazili k Jelcinově vile až v době, kdy kolona v čele s prezidentským vozem mířila do Moskvy. Jako komická se pak jevila tiskovka, kterou pučisté v čele s Janajevem (chyběl Krjučkov a Jazov) svolali na 18. hodinu. Zatímco svět očekával rázné muže činu, Janajev a jeho parta vypadali jako diletanti bez vize alespoň o nejbližší budoucnosti.

Jako totální zoufalec se jevil především ministr obrany SSSR Jazov. Nejdřív příslušníci elitních tankových jednotek před Bílým domem vyjádřili podporu Jelcinovi s tím, že budou bránit sídlo ruské vlády. Pak velitel Moskevské oblasti generál Kalinin odmítl vzhledem k okolnostem poslat tanky proti civilistům, navíc hrozil střet s posádkami před Bílým domem. Borisi Jelcinovi nic nebránilo postavit se na balkon a jmenovat sám sebe vrchním velitelem vojsk na území SSSR. 20. srpna 1991 bylo po povstání, neboť šéf KGB Krjučkov zavolal v noci Jelcinovi s tím, že by mohl zaletět na Krym a vrátit se s Gorbačovem. Jelcin tak učinil a zároveň stihl zakázat v Rusku komunistickou stranu, rozpustit veškerou výkonnou sovětskou moc a převzít kontrolu nad ozbrojenými silami. Začal rozpad SSSR, revoluce právě pozřela vlastní důchodce.

Vendeta se nekonala

Kupodivu, na rozdíl od časů Stalina a Beriji, nepřišly čistky. Zatímco se Gorbačov musel smířit s rozpadem SSSR, což později označil Vladimir Putin za tragédii mimořádného rozsahu, pučisté, s výjimkou ministra vnitra Borise Puga, který v očekávání krvavé odvety spáchal raději preventivně sebevraždu, skončili ve vazbě. Za necelý rok byli všichni vzhledem k nevalnému zdravotnímu stavu posláni do domácího vězení. V únoru 1994 se před vynesením rozsudku členové Státního výboru pro výjimečný stav dočkali ze strany ruského parlamentu amnestie.