Ivan Langer: „Chtělo by to více emocí, adrenalinu, testosteronu!“

Veřejnost vás začíná vzhledem k vašim knižním počinům vnímat spíš jako publicistu než jako ještě před deseti lety významného politika... Miluji češtinu, miluji její barevnost, zvukomalebnost, plastičnost. Rád si hraji se slovíčky, dávám slovům tvar a snažím se propojit jejich obsah s formou, jakou jsou nakladeny. Miluji zkratku, užívám si ironii, sarkasmus, humor. A to vše promítám do svých příspěvků na facebooku. Mé knihy, včetně té poslední, jsou tedy koláží facebookových statusů, v nichž reaguji na dění kolem sebe, na dobu, v níž žijeme. A politika v nich hraje významnou roli, neboť ač již nejsem aktivním politikem, byl jsem, jsem a budu „homo politicus“. Ta poslední kniha s názvem Sochobásně v síti je však přece jen odlišná, neboť namísto svých kreseb jsem ji doplnil fotoreprodukcemi sochařských objektů, reliéfů vycházejících z mých textů. Jsem velice zvědav, zda a nakolik zaujmou…

V jednom rozhovoru jsem četl, že jste „vykroužkování“ z voleb 2010 bral jako možnost restartu, dokázání si toho, že se uživíte i bez státu. Každý konec je začátek. A tak jsem k tomu i přistoupil. Byla to velká výzva a cítím, že se mi podařilo ji zvládnout, a to jak v profesním, tak i osobním životě. Jsem partnerem v advokátní kanceláři, která mi svojí velikostí umožňuje nejenom pracovat v týmu skvělých kolegů, ale současně si udržet to, proč mne advokacie přitahuje jako svobodné povolání – svobodu a nezávislost. A přidám-li k tomu rodinu, přátele a koníčky – zejména vysokou školu CEVRO Institut, kterou jsem před třinácti lety zakládal, naplňuje mne to pocitem, že cíl, který jsem si stanovil, se mi podařilo naplnit.

Máte rád pravidlo nevstupování do stejných řek? Máte-li tím na mysli návrat do aktivní politiky, tak mohu prohlásit, že o tom neuvažuji. A pokud by někdy, tak jen s ambicí pomoci vrátit politice její obsah, smysl, podstatu – střet idejí, hodnot, principů. Žijeme v podivné době, kdy hodnoty jsou relativizovány, ideje zpochybňovány, ideologie označovány za přežité, politický systém destruován. A s tím nesouhlasím, neboť liberalismus, konzervatismus jsou politické směry, politické ideologie, které patří do našeho každodenního života. Ti, kdo tvrdí, že nastal soumrak ideologií, že systém liberální demokracie se přežil, jsou právě těmi, kdo žádný pevný hodnotový systém nemají, snaží se to tím zakrýt a jen surfují na vlnách populismu a marketingu.

Vím o politikovi, který dlouho objímal na Vysočině stromy, až se po vstupu do stejné řeky stal dvakrát prezidentem. Raději objímám své děti než stromy! A Pražský hrad mne přitahuje jen jako milovníka historie, umění a architektury.

Vaše tuším tři knihy mají sloužit jako poselství směřované konkrétním směrem, nebo se bavíte? Píši primárně pro sebe. Je to moje reflexe doby, v níž žijeme. Nedělám si patent na rozum. A své psaní veřejně sdílím s cílem probudit, povzbudit, vybudit – polemiku, mysl, paměť. Cítím, že slova, zejména v politice, ztrácejí svůj obsah, pravda je zaměňována za lež a mediálním fenoménem se stává nikoliv vyslovené, ale zamlčené slovo. A mojí ambicí při psaní a pro vydávání knih je to ohlušující ticho naplnit skutečným obsahem, postavit se plíživé normalizaci, která se jako nemoc šíří jak z Pražského hradu, tak z Čapího hnízda.

Svým dílem Průvodce muže těhotenstvím nicméně bouráte politické bariéry. S pravičákem Langrem nejspíš musí souhlasit otcové z řad všech politických stran. To byla moje literární prvotina, kterou jsem reagoval na prožitky spojené s mojí proměnou muže v otce a mé ženy v matku. Je prodchnuta ironií, nadhledem, sarkasmem, ale to vše s laskavostí, láskou a koneckonců i obdivem ke všem ženám – matkám. Nedávno mi přítel – prvorodící muž říkal, že bych ji měl vydat znovu. Takže přemýšlím…

Ve volbách v roce 1998 po „sarajevském atentátu“ atakovala ODS, jejímž jste byl místopředsedou, v souboji s politiky kalibru Václava Havla, Miloše Zemana či Josefa Luxe hranici 30 procent. Jak vnímáte takřka oslavné ódy poté, co si ODS v posledních volbách polepšila ze sedmi na tuším 11,7 procenta? To bývávaly časy, kdy politika byla politikou, a politici byli politiky! Absence obsahu, výrazných osobností, schopnosti jasně a přesvědčivě formulovat své myšlenky proměnila současnou politiku v kotel, v němž se vaří ploché fráze, koblihy a billboardy bílokošilatců s mobily na vůdce, mísí se pravda se lží, nálepkuje se, relativizují se předlistopadové časy, zpochybňuje polistopadový vývoj a vysmívá se parlamentní demokracie… O to více je třeba vědět, co, komu a jak říkat; srozumitelně, jednoduše, atraktivně. O to více je třeba osob, osobností, které to dokážou. Z vedení ODS jsem odešel v roce 2010. To měla více než 20 procent. V roce 2013 si prožila klinickou smrt a díky velkému úsilí nového vedení ji přežila. Ale to, co stačilo na přežití, zjevně nestačí na úspěšný život. Poslední senátní volby byly důvodem k radosti, nikoliv důvodem k jásotu. Necítím živočišnou touhu a vůli po vítězství. Nevidím schopnost buldočího tahu na bránu. Nevidím dovednost k vítězství v parlamentních volbách. Po pěti letech v opozici je 12 procent málo.

Mohlo by se zdát, že politické dno má tu výhodu, že každý, byť minimální, nejdříve odraz a poté posun může být mediálně prezentován jako velký úspěch. Každé procento navíc má význam. Emoční, mobilizační. Ale jen malí lidé si kladou malé cíle! Politika není o coubertinovské myšlence: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Bojím se, bojím, že ve strategii vedení převládá myšlenka – žádné prudké pohyby, prostě to vysedíme a uvidíme… Chtělo by to více emocí, více adrenalinu, více testosteronu!