Na titulní straně říjnového vydání září Sandra, vámi zvolená vítězka castingu Hledáme Playmate 2024. O své cestě za úspěchem vypráví exkluzivně pro Playboy Daniel Vávra, autor herních klasik a bestsellerů. Playboy také zjistil, co inspiruje olympijského kanoistu Martina Fuksu, čím se stal tak kontroverzní Elon Musk i proč máme strach z umělé inteligence. A to není zdaleka vše. Najdete tu luxusní automobily, tipy na zdravý životní styl, něco k zamyšlení a samozřejmě krásné ženy...
Daniela Kovářová: „Pravda v rodině příliš významu nemá.“
Zdroj: profimedia.cz
Zdroj:
profimedia.cz
Bývalá ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fischera (2009–2010) je dnes mimo jiné prezidentkou Unie rodinných advokátů. A také velmi úspěšnou autorkou knih, za všechny jmenujme bestseller Jak chovat muže. Kromě toho si troufá i na výchovu rodičů.
Playboy: Paní ministryně Maláčová prosadila ve vládě zálohované výživné, sama přitom označila tento návrh za nesystémový…
Kovářová: Vláda má zálohované výživné v programovém prohlášení a posledních deset let se neustále vrací do debaty. Je to další krok, kterým se oslabuje role rodiny. Ze zahraničních výzkumů víme, že čím víc sociálních dávek poskytuje stát, tím víc je samoživitelek, dětí bez obou rodičů, přerozdělování a méně osobní odpovědnosti. Fakticky jde o novou sociální dávku. Pomůže nejchudším, ale výchovně nebude působit na otce ani na matky. Situace se tím nijak nezlepší, naopak zatíží státní rozpočet. Nejvyšší výživné totiž dostává matka, která dobře vychází s tatínkem. Pokud se matka s otcem soudí, pošle na něj exekutora a stát pak po něm bude výživné vymáhat, budou se ti dva byvší milenci nenávidět do konce života. Stát to odskáče finančně a jejich potomek emočně a vztahově. Od rodičů odkouká špatný výchovný model a bude ho pak kopírovat ve svém životě.
Playboy: Stát pak hodlá výživné vymáhat po neplatícím otci s asi desetiprocentní úspěšností. Vyživovací povinnost se tak přenese z neplatiče výživného na daňového poplatníka.
Kovářová: Stát nedokáže být efektivnější než jednotlivec. Právě z tohoto důvodu před dvaceti lety vznikli soudní exekutoři. Navíc koncepce svádí ke zneužívání. Do třetice nelze vše v rodině přepočítávat na peníze. Otec i matka mají společnou a nedělitelnou rodičovskou odpovědnost, která zahrnuje nejen finanční stránku, ale celý soubor práv a povinností, péči, ochranu, vzor, úctu, pomoc, podporu, inspiraci, předávání zkušeností a podobně. Péči otce, který nemá děti ve své péči, přece nelze zúžit jen na peníze. Samoživitelky by měly víc promýšlet, koho zvolí otcem pro své dítě, protože toho člověka se už nikdy nezbaví a celý život s ním pak musejí vycházet. Všichni by měli víc dbát o to, aby se rozešli se svým protějškem v dobrém, nepálit za sebou mosty, nelpět jen na svých právech, snažit se o toleranci a o odstup a zejména pečovat o mezilidské vztahy.
Playboy: Trochu mi to připomíná Norsko, kdy dítě patří státu, nikoli rodičům…
Kovářová: To je ten paradox. Někteří lidé chtějí peníze od státu, ale nechtějí, aby jim stát kecal do výchovy dětí a ptal se, na co ty peníze použijí. Já bych naopak dala přednost, aby stát do rodinných záležitostí prakticky nezasahoval a byl připraven pomoci jen v naprosto výjimečných situacích. Péče státu by se neměla stát pravidlem. Velmi lehce se totiž změní ve zlatou klec a v zákonnou normu, jak má správná výchova dětí a podoba rodiny vypadat. V rodině ovšem slova jako „správně“, „špatně“, „normálně“ či „nenormálně“ nic neznamenají. Každá rodina je jiná a dnes má každý právo hledat vlastní cestu ke štěstí. Pokud současně platí, že nikoho nelze diskriminovat, pak jsou všechny podoby a způsoby rodiny stejně dobré. Je naivní si myslet, že stát dokáže rodinu změnit či že na ni mohou mít vliv zákony.
Playboy: Nebylo by lepší prosadit minimální výživné? Částka 3000 korun na jedno dítě se mi zdá být směšně nízká.
Kovářová: Oba rodiče se dnes mají starat a pečovat o dítě, tedy si i rozdělit jeho čas. Rodičovská odpovědnost je nejen právem, ale i povinností obou rodičů. V ideálním případě nemusí nikdo nikomu žádné výživné platit, protože si jednotlivé platby rozdělí. Je-li na tom samoživitelka opravdu finančně špatně, nechť dítě na polovinu času předá otci, čímž na něj přesune i péči o ně a polovinu finanční zátěže. Proto je zálohované výživné nesystémovým řešením. Řada otců neplatí proto, že své dítě vůbec nevidí. Další část proto, že matka s nimi nekonzultuje, na co výživné použije. Jenomže o všech záležitostech dítěte mají rozhodovat oba rodiče spolu. Otec se proto správně ptá, jak matka s jeho výživným nakládá. A je také v pořádku, když chce spolurozhodovat, jaké kroužky bude dítě navštěvovat nebo do jaké školy bude chodit. Jestli chce matka rozhodovat sama, ať si namísto dítěte pořídí psa. Výživné také bývá součástí dalšího balíku problémů – výživného na matku, vypořádání společného jmění po rozvodu manželů, bydlení a podobně. Pokud se soud, exekutor nebo stát vůbec nezajímají o to, jaké vztahy mají otec a matka a kdo komplikuje dorozumění, pak ukazuje, že vztahům mezi rodiči vůbec nerozumí.
„Pokud se soud, exekutor nebo stát vůbec nezajímají o to, jaké vztahy mají otec a matka a kdo komplikuje dorozumění, pak ukazuje, že vztahům mezi rodiči vůbec nerozumí.“
Zdroj: profimedia.cz
„Pokud se soud, exekutor nebo stát vůbec nezajímají o to, jaké vztahy mají otec a matka a kdo komplikuje dorozumění, pak ukazuje, že vztahům mezi rodiči vůbec nerozumí.“
Zdroj:
profimedia.cz
Playboy: Paní ministryně Maláčová oznámila svůj úspěch v Interview ČT 24. V souvislosti s výchovou rodičů padlo vaše jméno. Máte už nějaké osnovy?
Kovářová: Jistě. Programy výchovy ke smírnému rodičovství již existují, v krajích fungují modely, jimž se říká Cochemská praxe, i když v jednotlivých místech vypadají různě. Podstata je následující: jakmile se rodiče rozejdou, je jim k ruce odborný tým složený z psychologa, právníka, opatrovníka nebo dalších odborníků, kteří utlumí vznikající konflikt a nedovolí, aby se rodiče ve zlém rozešli. Velmi často rodiče nemají žádné povědomí o rodičovské odpovědnosti a jsou přesvědčeni, že oni mají pravdu, zatímco ten druhý nikoliv. Jenomže otázka takto vůbec nestojí a pravda v rodině příliš významu nemá. Primárně je tedy třeba rodičům poskytnout informaci a sekundárně odbornou pomoc a podporu. K celoplošnému rozšíření je třeba státní podpory, financí a odborného zajištění. A v ideálním případě výchova ke klidné komunikaci a krizovému zvládání konfliktů, což by se měly učit děti už na druhém stupni základní školy.
Playboy: Bude to o párové výchově? Nebo o jednotlivcích?
Kovářová: Komunikace je problémem pro většinu populace. Líbilo by se mi, kdyby se v ní zlepšovali jednotlivci i páry a vlastně všichni. Jako advokátka vím, že podstatou většiny soudních sporů není právo nebo peníze, ale právě zanedbaná, špatná či nefunkční komunikace mezi lidmi.
Playboy: Jeden z vašich bestsellerů je o chovu muže, v případě rodičů se ale jedná o chov dvou diametrálně odlišných jedinců, jako je muž a žena. Takřka nesplnitelný úkol.
Kovářová: Jsem ráda, že se mé knihy Jak chovat muže prodalo už skoro 10 tisíc výtisků, nicméně je to kniha víc zábavná než edukační. Partnerské vztahy jsou velkou výzvou pro dnešní dobu. Fungují na zcela nových principech na rozdíl od doby minulé. Dva rovnoprávní, a přitom odlišní jedinci, jejichž největším problémem je soužití s jinakostí. Přijetí myšlenky, že druhý vidí svět jinak, je přece nedostatkem i v zahraničí a koneckonců nejenom v partnerství, jak můžeme denně sledovat ve zprávách. Úkol to není nesplnitelný, jen velmi obtížný. Jako ve všem ostatním vyžaduje pozitivní vzory, širokou informovanost, touhu po vzdělání a každodenní a celoživotní drobnou domácí práci na sobě.
„Jsem ráda, že se mé knihy Jak chovat muže prodalo už skoro 10 tisíc výtisků, nicméně je to kniha víc zábavná než edukační.“
„Jsem ráda, že se mé knihy Jak chovat muže prodalo už skoro 10 tisíc výtisků, nicméně je to kniha víc zábavná než edukační.“
Playboy: Lze v rámci rodičovské výchovy uplatnit univerzální pravidla?
Kovářová: Univerzální pravidla fungují jako základ nebo jako princip a vtip, velmi dobře se vyjímají v knihách a na přednáškách. Po třicetileté praxi vím, že univerzální pravidla neexistují a každý případ je jiný, individuální a složitý a v každém případě dvojice znovu a od začátku hledají cestu ke vzájemnému porozumění. Snad mohu přidat optimistické konstatování: skvělým tlumičem sporu je čas. Obvykle s během času odejde i konflikt. Někdy to ovšem trvá i víc než tři roky.
Playboy: Průměrný věk prvorodiček se přehoupl přes hranici třiceti let, otcům asi taky nebude osmnáct. Neměli by mít oba jedinci v té době rozum a smysl pro zodpovědnost?
Kovářová: Dnešní doba podporuje v člověku touhu nikdy nedospět. Tomu odpovídají různé druhy her a herních lákadel. Dívkám i chlapcům chybí iniciační rituály, dlouho bydlí doma a nic je nenutí dospět. Po zemi proto chodí spousta lidí, kteří nikdy nedospějí, protože je k tomu rodiče, doba, společnost, práce ani okolnosti nenutí. Jestli se mě ptáte, jak z toho ven, tak nevím.
Playboy: Neobáváte se toho, že v rámci snahy o výchovu budete nucena konstatovat, že komu není rady, tomu není pomoci?
Kovářová: Jsem optimistický typ, proto se neustále snažím o edukaci, proto vysvětluju, učím, publikuju. Klientům předestírám různé varianty a vždy jim popíšu pravděpodobnostní odhad vývoje situace, aby si sami mohli vybrat. Po nikom nelze chtít nemožné. Někdo rozumět nechce, jiný toho není schopen. Zázraky neumím a podobně jako v jiných oborech lidské činnosti největší kus práce musí odvést člověk sám.
Playboy: Co říkáte na názor, že vzhledem k existenci antikoncepce, umožňující zralé ženě výběr otce dítěte, by mělo být uplatňováno pravidlo: Každý svého štěstí strůjcem?
Kovářová: To jistě platí, nicméně současně žádný promyšlený plán nikdy nevyjde tak, jak jeho strůjce předpokládá. Do života zasahují náhody, protože lidé nejsou racionální bytosti občas používající emoce, ale naopak bytosti zcela emocionální, které jen občas použijí rozum. Lidé navíc mají různé potřeby a různé motivace ke svému jednání. Ne vždy se chováme rozumně. A s tím se nejspíš musíme smířit. Doporučuji plánovat, ale být připraven na nepředvídanosti. Ty nás občas posadí na zadek. Ale pak je třeba se otřepat, vstát a začít znovu. Držím všem vstávajícím palce.