3x důvody krachu operace Barbarossa

Útok proti do té doby věrnému a spolehlivému spojenci, který „krmil“ německý těžký průmysl prakticky ještě v den útoku nerostnými surovinami, začal Hitler plánovat už po obsazení Francie, směrnice číslo 21 nařizující útok byla podepsána 18. prosince 1940. Operace, jejímž cílem byl zisk životního prostoru pro Německo, skončila v prosinci 1941 před Moskvou. Poté bylo zřejmé, že koncept bleskové války, který se tak osvědčil v Polsku a západní Evropě, v Sovětském svazu tvrdě narazil. Podle historiků se tak stalo především z následujících důvodů.

1. Nevhodná strategie

Německá generalita se před začátkem operace Barbarossa shodla na tom, že rozhodující roli budou hrát tankové divize generálů Heinze Guderiana a Hermanna Hotha. Konzervativní část generality trvala na obklíčení Rudé armády a jejím následném zničení v jedné rozhodující bitvě, přičemž tankové svazky měly úzce spolupracovat s pěchotou.

Heinz Guderian to však z pozice do té doby mimořádně úspěšného tankového experta viděl diametrálně odlišně. Na základě zkušeností z Francie trval na co nejrychlejším průniku do hloubky SSSR s cílem dostat se k Dněpru a pak se stočit k Moskvě. Vodní překážka měla v tomto případě sehrát stejnou roli jako ve Francii v roce 1940 v případě kanálu La Manche. Obklíčené sovětské jednotky by pak tankisté přenechali pěchotě. Hitler ovšem rozhodl o obklíčení podstatné části Rudé armády v jediném obrovském kruhu a jeho rozhodnutí se ukázalo jako fatální.

2. Nereálná čísla

Hitler vsadil stejně jako v bleskové bitvě o Francii na mechanizované jednotky. V době vpádu do SSSR disponoval 21 pancéřovými divizemi, což se rovnalo takřka dvojnásobku roku předchozího. Jednalo se ovšem o hru s čísly, protože „nové“ divize vznikaly odebráním jednoho tankového pluku čítajícího 160 strojů z každé divize, která před začátkem operace Barbarossa měla tankovou brigádu se dvěma pluky. Z celkového počtu 17 000 vojáků bylo součástí každé divize jen 2600 tankistů. Německá armáda měla při vpádu do SSSR celkem 3550 tanků, což bylo pouze o 800 víc než při útoku na západní Evropu. Vzhledem k rozloze SSSR se jednalo o velký nepoměr.

3. Málo pásů

Přes mimořádný psychologický účinek, palebnou sílu a pancéřování spočívá největší síla tanku ve schopnosti pohybu mimo zpevněný povrch. Podle odborné literatury však měla každá divize ruského tažení pouze 300 pásových vozidel, zatímco počet kolových vozidel se blížil desetinásobku. Je otázkou, co dělala německá tajná služba, neboť až po vstupu na území SSSR byl agresor konfrontován se zoufalým stavem sovětských komunikací. V drtivé většině případů se jednalo o písčité cesty, které se s příchodem deštivého období – navíc lijáky spustily již na začátku července – proměnily v cosi jako bažinu, mazlavé bláto nakonec zpomalovalo postup německých vojsk v mnohem větší míře než hrdinný odpor Rudé armády.

V Sovětském svazu tehdy existovala jediná asfaltová komunikace vedoucí z Minsku do Moskvy. Cosi vzdáleně připomínající dálnici bylo ovšem německé armádě víceméně k ničemu, neboť Hitler naplánoval dobytí Moskvy obchvatem, aniž bral v potaz, že na křídlech chybějí kvalitní cesty.

Rychlé přesuny obrněných svazků, jako tomu bylo ve Francii, proto absolutně nepřipadaly v úvahu. Navíc po kolech se ve srovnání s tanky pohybovaly velmi pomalu především cisterny s palivem pro mimořádně žíznivé tanky. Jak popsal v knize Dějiny druhé světové války autor, známý historik Liddell Hart, kdyby byla kvalita silnic v SSSR na západní úrovni, byla by země obsazena stejně rychle jako Francie.