Tatiana Kováříková: „Už vím, že neobléknu celý svět!“

i autor: Benedikt Renč

Návrhářka Tatiana Kováříková se věnuje módní tvorbě již od 90. let. Její autorské kolekce jsou charakteristické nadčasovým designem a sofistikovaným minimalismem zdůrazňující feminní siluetu.

Slavný americký módní návrhář Tommy Hilfiger v jednom rozhovoru vzpomínal, jak mu učení na střední škole moc nešlo, se sportem to bylo ještě horší. Nakonec mu nezbylo nic jiného než se dát na módu, a tak začal přešívat džíny, z nouze se stala ctnost. První dáma české dámské módy Tatiana Kováříková šila na panenky, pak na spolužačky, její profesní dráha byla předem určená. „Věděla jsem, že chci pracovat s materiálem, vymýšlet tvary a udělat univerzální šaty, které budou sloužit každé dámě, a do toho se ještě budou všem líbit. Tvořit šaty je pro mě stále vášeň, něco, co mě baví a činí můj život plnohodnotný. Žiju jako v pohádce a plním si sny. Možná to zní triviálně, ale je to tak,“ říká na úvod rozhovoru.

Autor: Petr Bošnakov

Pokud je mi ale známo, vaše profesní začátky byly neobvyklé.
Dalo by se to tak říct. Tuším v roce 1984 jsem skončila střední školu s předsevzetím, že se stanu módní návrhářkou. Na UMPRUM jsem se ale nedostala, což mě utvrdilo v tom, že se vypracuji i bez dalšího studia. Vycházela jsem z toho, že mi střední škola dala velmi mnoho, to, co jsem se v Brně kdysi naučila, využívám dodnes. Pak jsem ale přišla nabitá energií do Prahy a zjistila, že realita je jiná. Všechna místa návrhářů byla limitována a obsazena a podnikání bylo zapovězeno. Takže jsem byla sice v Praze, ale svět na mě s otevřenou náručí, jak jsem si představovala, nečekal. Tenkrát mi strašně pomohla návrhářka Hana Havelková, která pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury. Přišla s tím, že když už jsem předtím chodila přehlídky, mohla bych v tom pokračovat. Tak jsem se víceméně zničeho nic stala modelkou na plný pracovní úvazek.

Dráhu módní návrhářky jste tedy odstartovala jako modelka?
Přesně tak a tento neplánovaný krok mi poskytl dvě hodně velké výhody. V první řadě jsem se podívala po světě, a co se ukázalo být ještě důležitější, na nás, mladších manekýnách, se zkoušely šaty. Jednalo se o velkou školu, viděla jsem totiž v akci krejčí a krejčové zkoušet šaty na tělo. Zaujalo mě, že pokud něco nesedělo, trhaly se rukávy, což dělám dodnes. Vzhledem k tomu, že mám vizuální paměť, nemám problém s tím, si to ve správný čas v hlavě promítnout. Pak přišla revoluce a já věděla, že musím založit vlastní značku. S nikým jsem se o tom neradila, bylo to teď, nebo nikdy. A tak v roce 1995 vznikla značka Tatiana.

i autor: Benedikt Renč

„Mám ráda elegantní, jednoduchou a nadčasovou módu, ale nemám problém ani s modely, které jsou avantgardní. V tom mi poskytují prostor večerní šaty. “

Profesionální fotografové říkají, že k tomu, aby se dostali na patřičnou úroveň, musí odepsat prvních deset tisíc fotek. Jak je tomu u módních návrhářů?
Dodnes je to přes veškeré zkušenosti z nemalé části o principu umění riskovat, pokud se pouštíte do nových kreací nebo pracujete s novým materiálem, takový pokus, omyl. Na základě uplatňování této strategie přicházím občas na postupy, které by mi zůstaly utajeny. Jinak, obecně to funguje tak, že se nejdřív nakreslí model, podle toho se to nastřihne, krejčová připraví na zkoušku a návrhář zkontroluje, jestli je všechno podle návrhu. Já to ale dělám tak, že pokud se mi cokoli nelíbí, tak to celé hned rozstříhám a udělám znovu. Moje neměnná filozofie vychází z toho, že model musí vypadat dobře a šaty být krásné, proporčně sedět, lahodit oku. Pracuji tady nestandardním způsobem a moje výhoda spočívá v tom, že se nebojím střihnout do látky.

Nenavrhujete pro muže, takže se asi shodnete se slovy francouzské herečky Catherine Deneuve, že není dobré zasvětit muže do módy, protože jim pak chybějí peníze pro ženy.
Má pravdu a jsem ráda, že se toho držím. Ale jsou i muži, kteří přijdou sami a nakoupí pro svou ženu, jeden takový odešel před chvílí. Mám několik zákazníků, kteří k nám chodí pravidelně vybrat něco pro partnerku. A existují dokonce i pánové, kteří přijdou a vybírají šaty pro ženy, které přitom nejsou našimi zákaznicemi a předtím u nás nebyly.

Žil jsem v představě, že nákup šatů a bot představuje pro ženu rituál, jehož provedení nehodlá svěřit nikomu jinému, protože si to chce užít. Účast muže pak spočívá ve sdělení PIN kódu kreditní karty.
Většina žen si sice raději vybírá, protože má čas přemýšlet a užít si nákup se vším všudy. Nemálo z nich ale zároveň posílá fotky partnerům a zajímá se o jejich názor, i když jsou většinou přesvědčeny o správnosti volby. A taky jsou ženy, které přijdou s partnerem, a ten řekne něco ve smyslu: Ano, má drahá, sluší ti to. Šaty si pak odnesou.

Je otázka, jestli nemá dáma o výsledku výběru jasno a muž je pouze součástí víceméně formálního schvalovacího procesu.
Může to tak být, každopádně si ale na základě vlastních zkušeností myslím, že je dobře, pokud se muži výběr jeho partnerky opravdu líbí. Dáma někdy potřebuje slyšet, že jí to sluší. Na druhou stranu nelze zcela vyloučit, že negativní přístup partnera může ženu utvrdit o správnosti jejího výběru. Možné je všechno.

Pro muže nešijete, protože ve vás nevzbuzujeme dostatek tvůrčí fantazie?
Tvůrčí fantazii ve mně samozřejmě vzbuzujete (smích). Ale mám prostě ráda šaty, které zatím až na výjimky potvrzující pravidlo jsou přece jen výhradně ženskou záležitostí. Ale někteří partneři našich zákaznic rádi nosí trička, takže pro ně občas nějaké navrhnu. Svým způsobem tak vlastně fušuji do pánské módy.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 10/2023 – k zakoupení níže.

tištěný magazín digitální verze