Patrik Hartl: „O rybách v korálovém moři, králích v džínách a Milanu Barošovi“

Píšete knihy, které se velice dobře prodávají. Vystudoval jste FAMU. Svou první hru jste uvedl v divadle DISK na DAMU, jako kluk jste hrál v Moravském divadle Olomouc. Čím jste tedy vlastně chtěl v životě být?
Ze všeho nejdřív jsem chtěl být Jimem Morrisonem. Opravdu. Nikdy bych nezačal dělat divadlo a film, kdybych neviděl snímek Olivera Stonea The Doors. Jim Morrison studoval jeden semestr režii na Filmové fakultě Kalifornské univerzity v Los Angeles, než ho vyhodili. Teprve potom začal zpívat s The Doors. A já chtěl být jako on. Takže jsem řekl své ženě, se kterou jsem už tehdy chodil, jí bylo patnáct, mně šestnáct, že půjdu studovat filmovou režii. O film jsem se předtím nijak zvlášť nezajímal, ale cítil jsem, že si s Jimem rozumím. Jsem totiž vnitřně pankáč, divoký, emocionálně těkavý, nestálý, bouřlivý, a zároveň mám rád krásu a něhu. A přesně takové byly Jimovy texty. Takže jsem věděl, že k Jimovi patřím a že ho chci následovat.

i autor: Lenka Hatašová

„V knize je ten svět úplně celý váš. Celý si ho musíte sám představit a vytvořit a to není snadné. Pro mě je ale náročnější film, protože musím mluvit se spoustou lidí. Jsou to tisíce hovorů s lidmi, které musíte pořád přesvědčovat o své vizi.“

Morrison původně toužil stát se filmařem. Toho snu nikdy nedosáhl. Jaké sny míjely vás?
Chtěl bych zpívat, ale nemůžu. Nemám ten dar. Neintonuju. Hraju špatně na bicí. Chtěl jsem být hercem, ale umím poznat, co je a co není autentické. A bohužel to poznám i sám na sobě. Takže hercem být nemůžu. Jsem filmový režisér, ale moje síla není ve vizualizaci, což by bylo ideální, spíš jsem vypravěč příběhů. Na to jsem přišel, až když jsem začal psát zápletky pro seriál Ulice. To se mi zrovna narodil syn a já ve svých dvaatřiceti letech slíbil ženě, že tedy poprvé nebude muset živit ona mě.

Nechtěl jste po FAMU radši točit velké bijáky než pracovat na nekonečném televizním seriálu?
Tu práci mi dohodil Dušan Klein, můj pedagog na FAMU. Já měl vůbec velké štěstí na učitele, měl jsem možnost učit se od velikánů, jako byli Otakar Vávra, Karel Kachyňa, Jiří Svoboda, Juraj Jakubisko nebo Věra Chytilová. Zažil jsem ještě tu éru silných, velkých režisérů. Takže jsem díky Dušanu Kleinovi jednak režíroval seriál Ulice, jednak vymýšlel zápletky. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takovou práci dělat. Ale Juraj Jakubisko mi tehdy řekl, že opovrhovat námezdní každodenní prací je cesta do pekel. Protože to vede jenom k tomu, že se člověk cítí být umělcem, ale vlastně nic neumí, protože se nevyučí. Tak ať se to snažím vyprávět co nejkvalitněji, jak nejlépe to jde.

Nehrozí, že pak člověka plného uměleckých ambicí semele rutina?
Hrozí, samozřejmě. Musí zavčas odejít. Každému se to ale nepodaří, tak prostě u té rutiny zůstane. Naštěstí mi tehdy švagr nabídl, jestli nechci napsat knížku. Měl jsem už za sebou několik divadelních komedií, které se úspěšně hrály, jenže švagr má radši knihy. Navrhl mi proto, že by tu knihu financoval, že by ji vydal. Dal jsem výpověď v Ulici, rozloučil se, poděkoval a dostal malé odstupné. To mi stačilo, abych tři měsíce nemusel pracovat a mohl vyprávět svůj příběh. Za ty tři měsíce jsem napsal knížku Prvok, Šampón, Tečka a Karel.

A stal jste se spisovatelem.
Mezitím jsme se přestěhovali s divadlem Studio DVA do většího prostoru, tantiémy z mých her byly dostatečně velké na to, abych se jakžtakž uživil a mohl napsat druhou knihu. Obě knihy se dobře prodávaly, mohl jsem vyprávět své velké příběhy. Psaní knih mám ještě radši než psaní divadelních her, cítím se v tom nejpřirozeněji. Byla to ale vlastně náhoda. Znám spoustu velice talentovaných lidí, kteří pořád nemůžou najít to, v čem se vyjadřují nejlépe, a nakonec se vůbec neprosadí. Mnoho talentů se v tom utopí a vůbec to není jejich chyba. Kdyby mi švagr nenabídl napsat knihu, nikdy by mě nenapadlo to udělat.

Pamatujete si na první text, který jste kdy napsal a o kterém jste si řekl, že by se mohl někomu líbit?
Úplně první byly básničky, které jsem kdysi psal své ženě. Na FAMU jsem psal různé scénáře, ale pořád to byla jen cvičení. První text, který byl míněný opravdu vážně, byla komedie Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, kterou jsem napsal na DAMU. Chtěl jsem, aby ta hra obstála mezi všemi těmi progresivními texty, které se tam dělaly. Jenže když si ten text přečetla dramaturgyně Daria Ullrichová, prohlásila, že tak nekvalitní text prostě nebudou studenti jejího ročníku hrát. Zachránil mě tehdy Boris Rösner a studenti. Studentům se tahle moje vztahová komedie moc líbila, po všech těch progresivních a hlubokých věcech, po Shakespearech a antických dramatech to pro ně asi bylo osvěžení. A Boris Rösner tehdy řekl, že když to studenti chtějí, tak to jako šéf ročníku povoluje. Akademickou obec jsem nepřesvědčil, ale zespoda vznikla touha si zablbnout, takže jsem se nakonec do DISKU se svou první komedií vecpal.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 11/2023 – k zakoupení níže.