Lenka Hatašová: „Nebylo moc o čem uvažovat...“
Playboy: Na stránkách Playboye jsem tě zaregistroval poprvé, nebo se pletu?
Lenka: V takové míře a prostřednictvím pictorialu se jednalo o premiéru, takže se nepleteš.
Playboy: Jak ses vůbec dostala k focení Gabriely Koukalové?
Lenka: Podle toho, co je mi známo, padlo v Playboyi rozhodnutí, že by příběh Gábiny měla fotit žena,
a někdo rozhodl o tom, že bych to mohla být já. A tak mi jednoho dne zavolali s tím, jestli do toho půjdu.
Playboy: Nemáš o práci nouzi, akceptovala jsi nabídku hned, nebo jsi zvažovala pro a proti?
Lenka: Tady nebylo moc o čem uvažovat. Nabídka pro mě představovala výzvu, kterou jsem se rozhodla
akceptovat prakticky hned. Jak už jsem říkala, do té doby jsem nikdy pro Playboy nic tak velkého nedělala,
takže jsem sladila termíny a řekla, že do toho určitě jdu.
Playboy: Brala jsi to tak, že budeš fotit mistryni světa, olympijskou medailistku, vítězku Světového
poháru, mediálně známou, lehce rozporuplnou osobnost, nebo ti to bylo víceméně jedno?
Lenka: Až tak jsem to nebrala, s Gábi se totiž docela známe. Už jsem s ní v minulosti spolupracovala,
tykáme si. S focením celebrit mám navíc zkušenosti a vím, že drtivá většina z nich nepreferuje, aby se
k nim přistupovalo jako k velkým hvězdám. Mnohem víc funguje přístup na pomezí profesionality a přátelství,
ne však servility. Abych pravdu řekla, v případě Gábiny jsem spíš řešila to, že se nefotilo v mém ateliéru,
ale ve staré tovární hale v Holešovicích. Ráda jsem změnila prostředí, a navíc, už od dob Jana Saudka
mám ráda flekaté stěny.
Playboy: Nic proti českým celebritám, ale Gabriela Koukalová rovná se přece jen globální pojem. Přestože
ukončila sportovní kariéru, zná ji půlka světa.
Lenka: To je pravda, Gábina je určitě největší sportovní hvězda, která dosud stanula před mým objektivem.
Pominu-li ovšem Alberta Tombu, kterého jsem měla možnost fotografovat v dávné minulosti, nebo světovou
tenisovou špičku, kterou jsem v dávných dobách ještě jako fotoreportérka měla možnost fotografovat na
světových grandslamových turnajích. Mluvím o hvězdách jako Steffi Graf, Andre Agassi, Boris Becker nebo
třeba Martina Navrátilová.
Playboy: Nebála ses toho, že ať to nafotíš jakkoli, Gábina vzbuzuje takové oboustranné emoce, že se
stejně najdou lidi, kteří na pictorialu nenechají nit suchou?
Lenka: Pokud fotka vzbuzuje emoce, je to důkaz dobře odvedené práce. Působím docela hodně na sociálních
sítích, takže jsem zvyklá na to, že moje práce nebo spíš osobnosti portrétovaných občas ty emoce prostě
vzbuzují. Kontroverze bývá mnohdy přínosnější než pohlazení nebo pochvala. Platí to zejména v případě,
kdy mě někdo upozorní na technickou nedokonalost. Víc očí prostě víc vidí, a jak se říká, i mistr tesař
se někdy utne.
Playboy: Ujasňovali jste si před focením nějaká stanoviska o pojetí pictorialu, nebo jsi měla jasnou
vizi, přes kterou nejede vlak?
Lenka: Playboy měl ze strany zadavatele víceméně jasné požadavky, takže nějaký moc velký prostor pro
kreativitu nebyl. Na druhou stranu bylo z instrukcí vidět, že vychází z celosvětových zkušeností, takže
jsem neměla problémy se s požadavky ztotožnit. Nebylo tam nic, co bych dělala vyloženě proti své vůli,
necítila jsem se být nějak omezovaná. Byla jsem nadšená, že hala, ve které se fotilo, měla obrovská okna,
takže jsem minimálně u poloviny záběrů mohla použít své oblíbené modulované denní světlo. S Gábi jsme
předem nic neprobíraly, potkaly jsme se vlastně až na place a moc mě potěšilo, když jsem pochopila, že
má tahle geniální sportovkyně navíc „modelkovský“ talent. Před objektivem se vždy poskládala do tak dokonalé
kompozice, že to s ní prostě šlo samo.
Playboy: Modelky tvrdí, že pokud mají fotit něco, s čím se vnitřně neztotožňují, na konečné podobě
je to poznat. Platí to i v případě, že je do něčeho „natlačen“ fotograf, nebo tam je to čistě o řemeslu,
profesionalitě?
Lenka: V mém případě bývá snaha o „natlačení“ poznat, přiznávám, že neumím moc fotit podle storyboardů,
se kterými pracují především velké agentury. Přinesou přesný rozpis a rozkres toho, jak má fotka vypadat,
včetně svícení, pozic či výrazů. Takový druh práce se mi asi ne náhodou docela vyhýbá, přece jen potřebuji
prostor pro vlastní kreativitu, fantazii…
Playboy: Preferuješ focení příběhu v jednom časovém bloku, nebo nafotíš úsek, pak se sedí nad obrázky
a dumá, jak dál?
Lenka: Preferuji jednoznačně časový blok, fotky během práce ani nekontroluji, většinou mě focení pohltí.
Takže fotím, fotím, fotím s tím, že nakonec z toho vždycky vzejde něco, s čím jsem spokojená. Když už
během focení začínám po těle cítit lehké mrazení, vím, že to začíná být ono. Bývám pak lehce přidušená,
protože v ten okamžik přestávám dýchat.
Playboy: Jakým způsobem probíhal konečný výběr?
Lenka: Užší výběr jsem dělala já, což nebylo jednoduché, nafotili jsme toho docela dost. Pak do toho
trochu zasahovala Gábi. Playboy dostal nějakých třicet fotek a udělal konečnou selekci.
Playboy: Jak moc „trochu“ do toho zasahovala Gábi?
Lenka: Úplně v pohodě. Kromě toho, nejen v případě Gábiny zastávám názor, že o konečné podobě by měl
rozhodovat ten, kdo nese obrazně řečeno tělo na trh.
Playboy: Jak vidíš obálku a pictorial s odstupem času? Udělala bys něco jinak?
Lenka: Z pozice věčného nespokojence jsem objevila pár technických detailů, které bych zpětně ráda
doladila. Ale jako celek se mi naše dílo líbí, světelná atmosféra je podle mého soudu dotažená takřka
k dokonalosti. Když jsem si sérii v Playboyi poprvé prohlédla, hned jsem si vzpomněla na svého velkého
učitele, bohužel loni zesnulého fotografa Petera Lindbergha. Myslím, že jeho vliv je na mé práci znát.
Playboy: Pamela Anderson nebo Bára Mottlová byly v Playboyi několikrát, máš jasno v tom, jak bys pojala
další pictorial Gabriely Koukalové?
Lenka: Něco jako cover verze toho, co teď vzniklo? Tak do toho bych šla moc ráda.