Alžběta Bublanová: „Už nepíšu bohémsky jako dřív...“

Jak dáváš dohromady příběhy, které píšeš? Jde víc o fantazii, nebo o odpozorovaný život?
Nemám dobrou paměť na konkrétní události, ale do podvědomí se ukládají. Víš, jak se lidi tváří v určitých situacích, a umíš to pak popsat. Je to způsob pozorování, ráda pozoruju lidi. Poslouchám, sleduju, ať jsem kdekoli. Může to být třeba v šatně, když čekám na Julču, než jí skončí kroužek. Vidím všechny ty maminky kolem, koukám, co dělají, jak se chovají. Ne že bych si dělala poznámky – prostě si to užívám a ono to tam někde zůstává.

Dalo se odmala poznat, že jednou budeš spisovatelkou?
Vlastně jsem ani moc nechtěla psát, toužila jsem po filmařině. Hlásila jsem se na FAMU na scenáristiku, když mi bylo sedmnáct a půl. Nevzali mě, pochopitelně, protože jsem o tom nic nevěděla. Holka z vesnice. Vyhořela jsem hned v prvním kole, kam se měl poslat námět filmu a povídky. Pak mi táta poradil, že když už mám ty povídky, ať zkusím Literární akademii. Poslechla jsem ho.

i autor: David Tichý

„Je to dost náročné. Jsou tady populární autoři a myslím, že ne všichni si tu pozornost zaslouží. Udivuje mě, jak jsou někteří spisovatelé na výsluní přeceňovaní. Lidé dnes chtějí silné příběhy. Nechtějí číst nějakou bezdějovou uměleckou záležitost, čím víc je tam zápletek, tím jsou víc nadšení.“

To byly tvé první povídky, co jsi kdy napsala? Ty, co byly součástí přijímaček na FAMU?
Když se tedy vrátíme na úplný začátek, mohli bychom mluvit o tom, jak jsem vyrůstala. Měla jsem svůj svět, pořád jsem byla někde zalezlá a vymýšlela jsem si své příběhy. Hrála jsem si s nimi. Tím to asi celé začalo. Když mi bylo patnáct šestnáct let, občas jsem napsala povídku, abych si ten svůj svět třeba nějak pojmenovala. Nebo spíš abych pojmenovala i ten svět, který není úplně můj. Naši měli o mě strach, tak jsem byla spíše zalezlá doma. Tam se asi začalo utvářet prostředí pro kreativitu. A hlavně jsem hodně četla, i rodiče vždycky hodně četli. Dodnes mají obrovskou knihovnu.

Směřovala jsi už na Literární akademii k psaní knížek? Nebo jsi studium brala jako nějakou všeobecnou mediální průpravu, a pak se uvidí?
To přišlo až později. Chtěla jsem něco tvořit, ale asi jsem o tom zas tak nepřemýšlela. Nebyla jsem moc cílevědomá, to jsem až teď. Aspoň doufám. Studium na vysoké škole pro mě spíš znamenalo, že jsem mohla odejít z vesnice do Prahy. Do velkého města, kde byly bary, hospody. Kde jsem potkávala spoustu zajímavých lidí. Vůbec jsem neřešila, co budu dělat za pět let.

Jsi víc spisovatelka, nebo novinářka?
Moje první práce hned po škole byla novinářská, pracovala jsem ve zpravodajské agentuře Mediafax. Dělala jsem redaktorku krimi. Chodila jsem k soudům a tak. Jako novinář pracuješ s informací. Ale zpracovat článek tak, aby byl objektivní, se podle mě se spisovatelstvím trochu vylučuje. Kdybych byla u soudu jako spisovatelka, můžu popsat, co chci. Své emoce, dojmy. Ale takhle jsem musela vystihnout, proč tam vlastně ti lidi jsou, jak zněl rozsudek. Navíc je to ve zpravodajství velký stres. Pořád čmuchat, co se kde stane, abys měl poslední informace, hlavně v dnešní době internetu.

Potřebuješ k novinařině jiné vlohy než k psaní knih?
Jako spisovatel se na věc můžeš dívat ze svého úhlu pohledu, může to být tisíc úhlů pohledu, tvoje domněnky. Ale když jsi novinář, musíš být objektivní. Z toho důvodu myslím, že nejsem úplně novinářka, tyhle věci mi nikdy nešly.

Celý rozhovor si můžete přečíst pouze v magazínu Playboy 02/2022 – k zakoupení níže.