Winston Churchill pravil, že pokud chceme na světě vyniknout, musíme pracovat, zatímco ostatní se baví. Na druhou stranu, nic se nemá přehánět, protože všeho moc, tedy i práce, škodí. Jako častá diagnóza se tak jeví neschopnost vypnout sám sebe.

Winston Churchill pravil, že pokud chceme na světě vyniknout, musíme pracovat, zatímco ostatní se baví. Na druhou stranu, nic se nemá přehánět, protože všeho moc, tedy i práce, škodí. Jako častá diagnóza se tak jeví neschopnost vypnout sám sebe.
Přitom léčba není v takovém případě vůbec jednoduchá. Pro muže je totiž v životě zásadní najít a následovat své životní poslání. Pokud tomu tak není, nejsme zcela šťastni. A proto se nám tak těžce lenoší v okamžiku, kdy víme, že před námi stojí výzva.
Jak ukazuje praxe, umění lenošit není ani zdaleka dáno všem. Odborníci na lidskou psychiku se shodují v tom, že aktivní člověk se nenaučí plnohodnotně zahálet nikdy, případné pokusy bývají kontraproduktivní. Podobný typ člověka je totiž výkonový, pracuje v tvarech. V okamžiku, kdy jeden dokončí, několik dalších mu startuje v hlavě. Zatímco u drog přichází lidově řečeno absťák, v tomto případě se musí člověk srovnat se syndromem z vysazení. Navíc lenoši byli historicky ukazováni vždy ve špatném světle, stačí vzpomenout na hloupého Honzu, který část pohádky proležel za pecí. Proto, když dospějeme a jsme úspěšní, máme nutkání se lenošení vyhýbat, neboť rozhodně netoužíme po tom, aby se na nás společnost dívala jako na neúspěšné. Co se pak případného lenošení z hlediska fungování našeho těla a nervového systému týče, je zřejmé, že jsme obětí vlastního „přestimulování“.
Proto je nezbytné zavrhnout teorie o odvykacích kúrách, například v podobě likvidace veškerých zlodějů času, tedy vymožeností moderních technologií. Spíš než vyhodit mobil nebo počítač a pak šílet z toho, že jsme bez nich jako bez ruky, není od věci zamyslet se nad tím, zdali skutečně potřebujeme k práci a přežití poslední mobil nebo tablet a nevystačíme si s tím, co máme a co nám věrně sloužilo. Veškerá technika by v našem životě zároveň neměla překročit roli sluhy, který je nezbytný k zajištění obživy. V okamžiku, kdy přestane za tímto účelem sloužit, je třeba sluhu odložit. Třeba jako lopatu nebo klíčky od náklaďáku.
S originálním náznakem řešení přišel už v 90. letech minulého století guru prokrastinace (schopnost zahálet efektivně) americký filozof a profesor Stanfordské univerzity John Perry. Přestože svět ještě nebyl ani zdaleka tak zaplaven moderní technikou jako dnes, počítače a e-maily hrály v našich životech už tenkrát podstatnou roli. Profesor Perry z pozice mistra strukturované zahálky přiznal, že sice zatím nepřišel na žádnou metodu, jak se s nebezpečím internetu vypořádat, nicméně alespoň poradil, že nejvhodnější bude připojit se na internet v okamžiku, kdy existuje maximální pravděpodobnost toho, že člověk bude každou chvilku vyrušen nebo dostane hlad.
Otázka, zdali je jednodušší udělat z lenocha pracovitého člověka, nebo z pracovitého člověka lenocha, nezná odpověď. Možným řešením je odchod z pozice na jiný, méně náročný post. Například tak, jako to učinil v roce 2008 Bill Gates, který se rozhodl věnovat Microsoftu pouze jeden den v týdnu.
Ulrich Schnabel: Umění zahálky aneb Rozkoš z nicnedělání
Dílo německého autora s výstižným názvem charakterizuje vydavatel jako manuál záchrany všech přepracovaných, přegooglovaných, přefacebookovaných, přecomputerovaných, přemobilovaných a přemailovaných. Ulrich Schnabel (1962) v knize nejdřív diagnostikuje současný zrychlující se svět, v němž máme k ruce mnoho technických vymožeností, které naši předci neměli. Což ale rozhodně neznamená, že bychom díky tomu měli víc času sami na sebe.
V manuálu přepracovaných věnuje autor pozornost těm, kteří to s pracovní aktivitou zrovna dvakrát nepřeháněli, přesto však, nebo možná právě proto, dokázali v životě velké věci. Zřejmě nejznámějším případem je nejkreativnější člen Beatles John Lennon. Jeho přítelkyně novinářka nazvala Lennona nejlínějším člověkem celé Anglie, kterého přitahovala jediná fyzická aktivita – sex.
Karel Čapek: Chvála zahálky
V březnu 1923 napsal Karel Čapek v Lidových novinách známý fejeton, ve kterém charakterizoval zahálku jako cosi dokonalého a vzácného. Zahálku nepovažoval za maření času, bylo by tomu tak v případě, pokud by se rozhodl například nabírat sítem vodu. Zahálku však nesrovnává ani s lenošením, neboť lenošení je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho si chtěl hovět. Zahálka je podle Karla Čapka bez vztahu k jakékoli minulé a budoucí práci, nemá následků a nečeká na nic.
(Článek o tom, jestli jsme jenom líní, nebo už je to prokrastinace, čtěte v červnovém Playboyi)