Jak bitva u Waterloo změnila svět

Zatímco převážná část literatury popisující vojenský střet se věnuje taktice a strategii, uznávaný autor historické beletrie Bernard Cornwell se rozhodl ve své knize The History of Four Days, Three Armies and Three Battles, pro literaturu faktu. „Vždycky jsem chtěl takovou knihu napsat. Waterloo je strhující a dramatický příběh, plný skvělých postav. Spousta knih se zabývá etickými aspekty bitev, bojujícími oddíly a prapory. Já jsem chtěl přitom říct, jaké to tam vlastně bylo,“ vysvětluje uznávaný autor v textu publikovaném na webu nationalgeographic.com.

Historie poskytla příběh

Bitvě předcházela celonoční průtrž mračen, jak se nechal slyšet vévoda Wellington, takový déšť nezažil ani během monzunů v Indii. Vojáci se probudili promočení, třásli se zimou a vyděšení z toho, že na víc než 200 tisíc mužů čeká bitva na prostoru čtyř čtverečních mil.

Literatura faktu nepřišla Bernardovi Cornwellovi ve srovnání s psaním beletrie těžší, ale hodně odlišná. „Potíž beletrie spočívá v potřebě nalézt příběh. Někteří autoři mají příběh hotový ještě předtím, než začnou psát, což neumím. V případě Waterloo poskytla příběh historie, ale musel jsem najít spoustu francouzských, anglických a pruských archivních materiálů, deníků, dopisů. Skončil jsem s hromadou dokumentů, které jsem musel přečíst, analyzovat.“

Jak dál autor uvedl, byl Wellington po všech stránkách mimořádný vojevůdce, jeho nejsilnější stránkou byla defenzivní strategie. V roce 1814, po deportaci Napoleona na ostrov Elba, byl jmenován britským velvyslancem ve Francii. Cestou do Paříže projel celé Nizozemsko, jehož součástí byla tehdy Belgie, které zaručovala neutralitu svými vojsky Anglie. Vévoda zároveň konstatoval velmi dobrý stav opevnění francouzské hranice. Kromě toho ho zaujala strategická poloha víceméně jinak bezvýznamné vesnice Waterloo, kterou nechal označit na mapě. „Už tenkrát si uvědomil, že útočící strana při pohledu na hřeben uvidí děla nepřítele, ale nevidí, co se děje za hřebenem.“

Smyslem války je mír

Je zajímavé, že Wellington se v Anglii nikdy netěšil takové popularitě jako admirál Nelson nebo později Winston Churchill. Podle archivních materiálů mu vojáci neprovolávali slávu ani v okamžiku, kdy kolem nich projížděl po vítězné bitvě. Zároveň nikdo nezpochybňuje, že se spolu s Napoleonem jednalo o největší vojevůdce své doby. Mimochodem, byl po dlouhou dobu jediným vojenským stratégem, který o sobě mohl říct, že nikdy neprohrál žádnou bitvu. O to tragičtější byla jeho politická dráha, kdy sice dosáhl na post premiéra, záhy však musel konstatovat, že kabinet a zejména parlament se nedají řídit prostřednictvím rozkazů. Po konci vojenské i politické kariéry se však stal překvapivě mimořádně populární, na jeho pohřeb dorazilo v září 1852 víc lidí než na poslední rozloučení s princeznou Dianou.

„Během psaní knihy jsem začal obdivovat Napoleona více než dřív. Jednalo se o nesmírně inteligentního muže. Byl zábavným a inspirujícím společníkem a taky osvíceným vládcem. Jeho Code Napoleon lze charakterizovat jako na svou dobu extrémně povedený zákoník,“ konstatoval v rozhovoru Bernard Cornwell. „Měl ovšem nízký práh nudy a trpěl závislostí na válce.“

Naopak jeho britský sok zastával názor, že smyslem války je mír. Po vítězství ve Waterloo pravil, že se modlí k Bohu, aby se jednalo o jeho poslední bitvu. Každopádně vítězství v bitvě u Waterloo rozhodlo o tom, že 19. století bude stoletím Anglie, zatímco Francie ztratila šanci stát se světovou mocností číslo 1.

(Text o Napoleonovi je součástí únorového vydání Playboye)