Pavel Hasenkopf: Trpíme mentální submisivitou elit...

Playboy: Prakticky v Norsku odcizené děti, za velmi podivných okolností odsouzený český řidič kamionu ve Francii. V obou případech se to stalo v kulturně nám blízkých spojeneckých zemích, přesto jsou výsledky českého státu v ochraně práv svých občanů nulové. Neschopnost, neochota? Hasenkopf: Prvním důvodem je odpor ke klasickému pojetí občanství, které je vnímáno jako přežitek: Žiješ v Norsku? Tak buď Nor a nekomplikuj to. Druhým důvodem je mentální submisivita českých elit, diplomacii nevyjímaje. Tito lidé vnímají Norsko jako svůj vysněný, ideální stát. Chtějí se od něj učit, ne ho kritizovat, nechtějí vidět, že je v řadě oblastí horší a mohlo by se učit ono od nás. Chováte-li se k někomu submisivně, v podstatě mu tím říkáte, že s vámi může jednat jako s hadrem na podlahu – tady narážím na kauzu řidiče českého kamionu ve Francii, který už jen proto, že pochází odkudsi z Východu, je automaticky trojnásob podezřelý, než by ve stejné situaci byl německý nebo italský řidič. Jsou tam předsudky vůči lidem z Východu, řadový Francouz se na nás dívá přes prsty jako řadový Čech na Rusy či Ukrajince.

Playboy: Navíc Norsko je velmi bohatá země... Hasenkopf: A z této země plynou do České republiky ohromné finanční toky. Před časem Ministerstvo spravedlnosti nadšeně oznámilo, že na podporu české justice obdrží z norských fondů 170 milionů korun. Myslíte, že podobné „dárečky“ jsou zadarmo? Abych to shrnul. Zkuste kritizovat někoho a jednat jako rovný s rovným s někým, koho bezmezně obdivujete, nad kým vlastně vyhrát vůbec nechcete, kdo se na vás dívá – částečně oprávněně – přes prsty a kdo do vás nadto pumpuje spousty peněz. To není tak laciné jako kritizovat Maďarsko nebo Rusko. Ke kritice Norska či Francie potřebujete mnohem víc vnitřní odvahy.

Playboy: Setkal jste se někdy s tím, že si vás někdo zavolal a řekl něco ve smyslu: Nevrtejte se v tom, stejně to nemá cenu. Máme jiné priority… Hasenkopf: Vůči mně si to nikdo nedovolil. Ale úplně na začátku jsem se šel poradit s jedním zkušeným českým diplomatem. Tenkrát mi řekl, že to bude obrovský problém. Norové jsou v NATO, bez mediálního tlaku, který vytvoří politickou objednávku, je to bez šance. A i nyní, když politická poptávka existuje a zájem médií ne a ne úplně přestat, je pro českou diplomacii tabu jakákoli kritika norského systému, jeho systémová podjatost a faktická nekontrolovatelnost – případ Michalákových jsou ochotni řešit jen jako dílčí exces.

Playboy: Lze odhadovat, že by stejné martyrium museli absolvovat občané dejme tomu z USA, Ruska, Německa? Hasenkopf: Tyto země mají k diplomatickému tlaku víc prostředků než Česká republika, ale i zde jistě působí různé diplomatické zájmy a faktická omezení. Norsko se například nerozpakuje odebírat ruské děti… Na druhou stranu jsem nezaznamenal, že by se Rusko ve prospěch svých občanů v Norsku nějak zvlášť angažovalo, v tom jsme si s ním bohužel rovni. Ale zase tam nehrozí, že by ruský soud sebral z Norska „unesené“ dítě rodičům a vrátil ho zpět Norům. U nás se to s požehnáním Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (UMPOD) stát může a budiž to varováním všem, kdo by chtěli vlastní, momentálně zabavené dítě z Norska prostě jen tak unést.

Playboy: Vím, že se z pochopitelných důvodů nechcete bavit o konkrétních případech, ale víte o tom, že by norská sociální služba zabavila dejme tomu dítě z USA, Francie, Německa? Hasenkopf: Mám kapacitu soustředit se jen na „naše“ kauzy, to znamená na rodinu Michalákových a na slovenský případ Maxine, který ve Štrasburku rovněž zastupuje kolegyně Dora Boková. Ale i tak nemohu některé věci nevidět. Pokud jde o děti skutečně problematických rodičů, drogově závislých či dětí opravdu týraných, tam snad Norsko postupuje stylem „padni komu padni“. Existují ale dva „zvlášť ohrožené druhy rodičů“: jednak cizinci, zejména mimoevropští a ze střední a východní Evropy, jednak děti rodičů, kteří sami prošli norskou pěstounskou péčí. Systém je sleduje i v dospělosti a má tendenci odebírat jim dítě třeba už na porodním sále. Společnou mají tyto dvě skupiny jednu věc: nemají prostředky a povědomost o tom, jak se bránit, jsou to ty nejzranitelnější skupiny rodičů vůbec, kterým Norsko místo toho, aby jim pomohlo, děti bere.

Playboy: Čím to, že si Norsko tak libuje v odebírání děti? Hasenkopf: Uvědomte si jednu naprosto klíčovou věc: být v Norsku pěstounem znamená, že od státu dostanete mnohem víc peněz, než byste dostal na svého vlastního potomka. Z dětí se tak stává zdroj příjmů, a proto je po nich poptávka. Představte si, že sedíte někde na norské sociálce a neustále vám volají potenciální pěstouni, zda už pro ně máte nějaké dítě, které by tedy mohli přijmout. Takže místo toho, abyste řešil, jak pomoci nějaké problematické rodině, řešíte, kde vzít nějaké dítě pro nějakou prověřenou rodinu, aby vám už konečně dala pokoj. Osobně jsem přesvědčen, že přesně to se stalo v případě rodiny Michalákových, a že je to i skutečný důvod rozdělení dětí – o pár totiž nebyl zájem. Netřeba dodávat, že v takovém systému existuje obrovský prostor pro korupci.

Playboy: Existují v tomto ohledu nějaké statistiky? Hasenkopf: Netrapte mě statistikami, nesleduji je. Ale jestliže se na tapetě objevuje stále znovu a znovu Norsko, popřípadě Británie, Švýcarsko a Kanada, jestliže se Norskem už zabývají i expertní orgány OSN a Rady Evropy, které také nemohou dál přehlížet, že v Norsku se odebrání dítěte preferuje před pomocí rodičům, asi to nebude náhoda.

Playboy: Lze to říci tak, že pokud se v některé z nám blízkých zemí dostane český občan do problému, mohou tamní orgány počítat s tím, že česká reakce bude, například na rozdíl od Polska, velmi smířlivá až vstřícná? Hasenkopf: Lze to říci tak, že pokud se v některé z nám blízkých zemí dostane český občan do problému, možná bude mít štěstí a narazí na ambasádě na někoho, kdo se nebojí otevřít pusu či zvednout telefon a jehož životním cílem není být neviditelný a nedělat si problémy a kdo bude ochoten v krajním případě riskovat třeba i diplomatický konflikt a vyhoštění.

Playboy: Skoro to vypadá tak, že příslušný český činovník, ministry nevyjímaje, zavolá v případě problémů našeho občana svému rezortnímu kolegovi a řekne mu něco ve smyslu: „Promiň, že otravuji, ale dělejte si, co chcete. Pochop ale, že musím udělat bububu...“ Hasenkopf: Myslím, že kdyby zvedl aspoň telefon, byl by to úspěch…

Playboy: Souhlasíte s tím, že česká diplomacie nebojuje za české občany ani zdaleka tak jako za ukrajinské námořníky? Hasenkopf: Bojovat za ukrajinské námořníky nic nestojí a navíc dostanete červený puntík... Teď vážně. České diplomacii chybí manuál, co vlastně má v takových situacích dělat. Průměrný český konzul vám vystaví nový pas, český UMPOD zase jakžtakž umí vymáhat výživné ze zahraničí a zprostředkovávat adopce českých dětí do zahraničí. Že při tom rovněž rozděluje sourozence, je mu jedno.

Playboy: Existuje cesta ven z bludného kruhu, nebo si budeme moci říci po vzoru klasika české literatury: Jsme malí, slabí? Hasenkopf: Nikdo není malý, nikdo není slabý. Umění žít není umění hrát s dobrými kartami, ale hrát dobře se špatnými kartami, jak tvrdí spisovatel Robert Louis Stevenson.