Alžběta Jungrová: „Ráda přenáším emoce“

Playboy: Dočetl jsem se o vás, že se specializujete na náročné reportážní a dokumentaristické projekty v rozvojovém světě. Jak do toho zapadá focení slečny Kláry Miklasové pro Playboy? Alžběta: V první řadě se už na náročné projekty v zahraničí nespecializuji, před několika lety jsem skončila s cestováním do života nebezpečných destinací. Dále pracuji na časosběrných dokumentech, jedná se o moji srdeční záležitost, zdrojem mé obživy je však komerční fotografie a reklama.

Playboy: Jak těžký byl přechod z reportážní fotografie ke komerční? Alžběta: Před dvaceti lety jsem dělala asistentku komerčním fotografům v Londýně a vystudovala užitou fotografii. Komplikovanější byl proto přechod na reportáž a dokument. Vlastně jsem se vrátila na začátek. Ateliér dokonale kompenzuje moje reportážní a dokumentární projekty. Všechno je připravené, nachystané, pracuje na tom spousta lidí, zatímco dokument je freestyle, člověk se snaží něco zachytit. Jsem ráda za obě možnosti.

Playboy: Na základě podnětného rozhovoru jsem nabyl dojmu, že životní filozofie slečny Kláry Miklasové spočívá v tom, že ono to nějak dopadne. Z toho usuzuji, že jste mohla plně realizovat svoji vizi bez sebemenšího odporu. Alžběta: Klára je profesionál, věděla, do čeho jde. Podobné projekty promýšlím, vím, co z nich chci dostat…

Playboy: A jak moc vám vyhovuje poněkud neslušně řečeno „objekt“, který přijde a s tím, že to teda máte nějak nafotit, hlavně ať už to má za sebou. Alžběta: V první řadě je Klára herečka zvyklá na to, že ji někdo režíruje. Pro mě to bylo skvělé v tom, že umí poslouchat a věří v konečný výsledek.

Playboy: Probíhala mezi vámi nějaká komunikace, během které jste Kláře sdělovala své představy? Alžběta: V rámci ujasnění si stanovisek jsme se s Klárou potkaly několikrát před focením. Fotograf přebírá svým způsobem roli režiséra, vytváří scénu a situaci. Kromě toho mě Klára zná, chtěla se mnou fotit, takže všechno probíhalo bez rušivých elementů.

Playboy: Existuje při realizaci erotických fotek mužský a ženský pohled? Alžběta: Nevím, jestli bych hovořila o genderovém pojetí, i když ženské jsou na některé věci citlivější. Je to spíš věc povahy a charakteru každého fotografa, ne mužského či ženského pojetí. Při focení dětských domovů v Asii jsem zažila chlapy, kteří brečeli stejně jako já.

Playboy: V televizi teď běžel nějaký spot, ve kterém účinkovali režiséři Marhoul a Kotek. Pokud jsem to dobře pochopil, první z nich tvrdil něco ve smyslu, že se režie nedá naplánovat, druhý naopak zastával názor, že musí mít všechno připravené do posledního detailu. Který z přístupů je vám bližší? Alžběta: Těžká otázka, záleží na disciplíně. Do dokumentu může jít fotograf s vědomím, že je připraven skvěle, aby pak zjistil, že si věci žijí vlastním životem. Kromě toho „pouze“ zaznamenávám realitu, kterou nemůžu měnit. Komerční a výtvarné věci mám naplánované, přesně vím, čeho chci dosáhnout a jak toho dosáhnout.

Playboy: Řekl bych, že u reportážní fotky není ani tak důležitá technická dokonalost, jako schopnost být ve správný čas na správném místě a zachycení zlomového okamžiku. Je něco, co se dá přenést z reportážního focení do realizace pictorialu? Alžběta: I v případě komerční fotografie se snažím dělat všechno pro to, aby byly věci živé a reálné. Ráda přenáším emoce, proto se snažím, aby to v konečné fázi vypadalo jako opravdový moment.

Playboy: Říká se, že soudní lidé při hodnocení své práce najednou zjistí, že věci bylo možné udělat jinak, líp. Je to i váš případ? Alžběta: Bohužel jsem ke svým věcem strašně kritická, hledám na nich chyby. Ještě se mi snad nikdy nestalo, že bych si sedla, podívala se a zjistila, že je to perfektní. Ale řekla bych, že nespokojenost je hnacím motorem lidstva.

Playboy: Jaká je hranice mezi nespokojeností a sebemrskačstvím? Alžběta: Velmi tenká. Vždycky vycházím z toho, že je kam se posunout a můžu být ještě lepší.

Playboy: Až budete fotit další pictorial pro Playboy, víte, čeho se vyvarovat? Alžběta: Přesně tak. Bude to lepší a lepší…