Oto Klempíř: „Psaní textů pro J.A.R. je sebeočišťovací mechanismus“

Playboy: Podle rockerů vzniká muzika tak, že někoho napadne riff a pak tomu zbytek kapely přidá něco za sebe. Text bude asi víc individuální záležitost…
Oto Klempíř: Je to tak, ale musíte vědět, čemu má sloužit, pro koho text děláte. Pro mě je J.A.R. moje umývadlo, sprcha, mýdlo a ručník v jednom. S pomocí textů pro kapelu provádím vlastní očistu, jejich psaní pro mě proto představuje sebeočišťovací mechanismus. Texty pro kapelu dělám z 90 procent já, kolegové většinou čekají, co ze mě vyleze, aby to pak rádi a velice vkusně obohatili. Dan Bárta a Michal Viktořík si tam vloží nějaké svoje věty a o tom to je.

Playboy: Můžete obohacení rozvést?
Oto Klempíř: Prostě pochopí smysl a chtějí si k tomu říct svoje. V kapele je deset chlapů, proto musím být připraven na to, že pokaždé dojde ke změnám a nikdy to nebude stoprocentně tak, jak si myslím. I když existují výjimečné okamžiky, jako třeba text Jezus Christus Neexistus?, do kterého nikdo nevrtal, protože byl hotový natolik, že to nemělo cenu.

Playboy: A při psaní vás to neomezuje?
Oto Klempíř: Nemá jak, jsem totiž velký příznivec dělby práce.

Playboy: Napsal jste někdy text, na který jste se podíval, řekl si, že je nic moc a za měsíc změnil názor?
Oto Klempíř: Asi jo, napsal jsem jich hodně… Můj osobní názor je ten, že nejlepší věci, které jsem napsal, se do repertoáru kapely nedostaly…

Playboy: Jaký byl jejich osud?
Oto Klempíř: Asi takový, jaký je osud vypitých lahví vína a jiného alkoholu, které někdo uskladňuje někde v komoře. Jsou prázdné, jsou tam a postupně ztrácejí na významu. Nejsem příznivec restaurování starých věcí, protože moje mentální kapacita se vyvíjí a zraje a co jsem kdysi napsal, mi přestává stačit. Taky se říká, že když člověk něco napíše, měl by si to po sobě přečíst a 80 procent z toho vyhodit. Staré věci existují někde u mě v počítačích, ale některé z laptopů jsem už neotevřel celá léta. Když se někdo ozve, že chce básně do almanachu, tak mu je dám. Jiný chce povídku, může si vybrat. Ale model, kdy se lidi přehrabují v archivech, hledají inspiraci ve svých starých věcech, jde mimo mě.

Playboy: Text vzniká jako obraz? Nakreslíte si základ, pak vybarvujete.
Oto Klempíř: Ze sémantického hlediska máte skoro pravdu, že je to jako obraz, ale je to obraz. Někdo něco řekne nebo se přeslechnu a je to tak zajímavé, že z toho něco vznikne. Nebo si přečtu jiného básníka, třeba Ferlinghettiho. Zdrojů inspirace je mnoho a J.A.R. má výhodu v tom, že lidé v kapele jsou strašně otevření a v ničem mě neomezují. Speciálně to platí jak pro Romana, který má rád vlivy různých koutů světa, tak Dana i Michaela. Jenom je text musí chytit a pak už může být o čemkoli.

Playboy: Takže jste textař nebo textař J.A.R. –⁠ muzikantů, se kterými jste něco prožil, zažil, přežil?
Oto Klempíř: To je správná otázka. Jsem textař J. A. R. Něco jsem pro někoho jiného napsal, ale vlastně mě to vůbec nezajímalo. Určitě nejsem textař, který dostane zadání a napíše dobrý text prakticky na cokoli.

Playboy: Četl jsem názory muzikantů, že čím víc se hrabe do původního hudebního nápadu, tím víc se vzdaluje od původní myšlenky. Může tato situace nastat v případě textu?
Oto Klempíř: Otázka je, jestli konečný výsledek není lepší než původní myšlenka. Jak jsem řekl, jsem zásadně pro dělbu práce. Jakkoli velký jsem individualista, jakýkoli dobrý vklad mě potěší. Okamžitě co text napíšu, vím, jestli se mi líbí, nebo ne. Ale upřímně řečeno, s texty nepracuji dlouhodobě, nenimrám se v nich, nehledám, jak vylepšit detaily, jsem rád, že to mám za sebou.

Playboy: Jsou texty, které jsou inspirovány životem, převypravují nějaké příběhy, a pak takové třeba o tom, že sex necháte dětem a plamenometem játra v něčím těle odpálíte. Ten je asi potřeba nějak vymyslet?
Oto Klempíř: Někdy se stane, že vám nějaká věta přistane v hlavě. Ale že bych si sedl a vymýšlel obraty, to se mi neděje. Pravý smysl textům dávají jejich posluchači. V polovině věcí totiž ani nevím, co píšu. Jedná se o proces přicházení a odcházení, volný channeling. Pak si to po sobě přečtu a usoudím, že to můžu nabídnout Romanovi a klukům, nebo ho vyhodím. Někdy v tom dokonce nacházejí jiný smysl, než v tom vidím já, což považuji za okouzlující.

Playboy: V jednom podcastu tvrdíte, že jste pudový textař, takže to není tak, že si dáte závazek a každý týden napíšete třeba 4 023 slov?
Oto Klempíř: Možná jsem to myslel tak, že jsem půdový textař. Nevím, co k tomu mám říct. Nejsem ten, který si otevře počítač a řekne, že právě teď bude psát text. Bytostně to nesnáším, protože to už zavání prací, zatímco texty jsou volná zábava.

Playboy: Ale pokud to neuděláte, hrozí, že nevyjde album?
Oto Klempíř: Naše vydávání desek s kadencí jednou za šest let není ubíjející. Během doby mezi vydáním alb lidé zrají. Pokud to mám nazvat poeticky, v případě zrání platí, že čím jste starší, tím jste progresivnější svojí intenzitou. Jako kdybyste podvědomě cítil, že už vám nezbývá padesát let, ale patnáct. Někdo v takovém případě zbytek života vzpomíná nebo čumí, zatímco „jarovská“ parta má vzpomínky nesmírně intenzivní, z čehož rezultuje kvalita muziky. Skladby, které jsme dělali před deseti patnácti lety, by dnes nikdy nevznikly.

Playboy: Poslední album Jezus Kristus Neexistus? vydala kapela po pěti letech. Jak ten pud udržet po celou dobu ve střehu?
Oto Klempíř: Pořád si něco zaznamenávám, to, co mi přijde dobré, posílám Romanovi Holému, který s tím musí žít nejdéle z nás všech. Musí totiž postavit textové shluky do rytmizovaných složek zvaných písně, sloky, refrén. Prací nad mými díly mi dává svůj čas a život, aby to udělal, musí ho text oslovit a bavit. Vydávání alb je u nás o tom, že časem vznikne nějaká nálada a řekneme si, že bychom se měli pokusit o novou desku. Ta poslední nastavila laťku hodně vysoko, uvidíme, jestli ji přeskočíme.

Playboy: V jednom podcastu říkáte, že je těžké překvapovat lidi, které překvapujete třicet let. Nebojíte se, že ztratíte schopnost překvapit?
Oto Klempíř: Nebojím, protože až tuto schopnost ztratím, bude konec. Víc se bojím zubaře.