Důvodů udělat rozhovor s legendou české kardiochirurgie jsem měl několik. V první řadě mě profesor a senátor Jan Pirk vrátil spolu se svým týmem před dvanácti lety do plnohodnotného života. Kromě toho se známe třicet let a před dvaceti roky jsme spolu udělali velký rozhovor do Playboye. Mimochodem, při vizitách v době mého pobytu v IKEM vzpomínal věhlasný chirurg, vědec a spolubudovatel elitního zdravotnického zařízení IKEM na to, jak jsme se spolu bavili o maratonu.
Jednou jste mi říkal, že americké filmy z lékařského prostředí vám připadají natolik vzdálené realitě, že jsou až legrační. Několik zdrojů mi ale potvrdilo, že mladí američtí lékaři v nemocnicích skoro bydlí, chtějí být u co největšího počtu úkonů, učit se...
Je mi jasné, kam míříte. Jak se ukazuje, v Česku tomu tak není, ale nemůžeme to generalizovat. V IKEM máme naštěstí kardiochirurgický dorost, který pracuje tak, jak vyžaduje pacient. A o tom je medicína. Nejsem proto velkým příznivcem hnutí mladých lékařů, kteří argumentují tím, kolik mají práce a jak velkou odpovědnost… Pro informaci, odpovědnost nemají vůbec žádnou. Do doby, než dokončí specializační vzdělávání, totiž nedělají bez dohledu zkušeného lékaře nic. A medicína nemá pracovní dobu od půl osmé do čtyř. Když jsem byl přednosta, neexistovaly na oddělení žádné píchačky. V okamžiku, kdy měli moji doktoři práci hotovou, mohli jít ve dvě domů. Zároveň jsem ale věděl, že pokud mi přivezou dva akutní případy, zůstanou do osmi do večera.
Takže americké seriály nejsou zcela mimo realitu?
V tomto ohledu určitě ne. V USA jsem pracoval, proto vím, že mladí američtí lékaři bydleli v pronájmech. A snažili se dělat všechno pro to, aby co nejdříve dosáhli specializačního vzdělání a mohli začít splácet půjčky. Jsou prostě věci, které se naučíte jenom praxí...
Před lety jsem četl rozhovor s jedním z vašich synů, který vyprávěl o tom, jak musel s podvrtnutým kotníkem strávit víkend u míchačky při stavbě domu...
Od té doby se nashromáždily další rodinné příběhy. Například svoji ženu jsem se zlomeným zápěstím „nutil“ jezdit o dovolené na horském kole. Umím být tvrdý ke svému okolí, ale také k sobě.
Jan Pirk: Transplantace je o emocích, pohled na prázdný hrudník nezapomenu!
Emil Zátopek nebyl rozhodně běžecký talent, ale neskutečnou tréninkovou morálkou a dřinou dosáhl prakticky neopakovatelných výsledků. Je to možné i v medicíně?
Emil Zátopek musel mít k běhu genetické předpoklady, kromě toho měl trenéra, doktora Jana Haluzu, právníka u Bati. Ten přišel s něčím na svou dobu převratným, čemu se dnes říká intervalový trénink. Připravoval sice Zátopka na vytrvalostní distance, ale zároveň mu připravoval tréninky složené například ze čtyřiceti stometrových úseků s meziklusem. Ve stejné době jeho největší soupeři běhali ve stejném tempu hodiny, hodiny a hodiny. Jeden můj atletický trenér, který mě trénoval v mládí, říkal, že je to dobré na vláčnou stolici.
Řada špičkových trenérů v případech mimořádných talentů přitvrdí, aby z dotyčného vytáhli maximum. Platí to i pro medicínu?
Ideální je, když se sejde talent a píle. Přijímáme lékaře a lékařky na roční zkušební dobu. Vybíráme si na základě pohovorů, které nejsou jenom o medicíně, ale také o povaze, přístupu k životu. Během roku vyhodnocujeme aktuální schopnosti a možnost růstu. Pan profesor Firt, který mi dělal školitele, mě kdysi nechal vyhodit od aspirantské zkoušky. Mé vyhození zdůvodnil tím, že Pirk to musí umět lépe. Přitom ostatní kolegové mi chtěli zkoušku dát. Pan profesor ale řekl, co mám nastudovat, a v pátek odpoledne, když šli všichni domů, mě zkoušel.
V kolektivních sportech bývá hnacím motorem enfant terrible, který není zrovna vzorem kázně a disciplíny, ale dokáže přijít s originálním postupem, řešením. Jsou takoví jedinci žádáni v medicíně?
Znal jsem chirurgy, kterým se říkalo eskamotéři, operovali brilantně, ale čas od času způsobili malér, který bylo potřeba hasit.
Jak dlouhá doba je zapotřebí k tomu, abyste o někom mohl říct, že je špičkový kardiochirurg?
Celý život se učíme, i já občas narazím na věci, které jsem dosud neviděl. Ale je jich čím dál tím méně. V kardiochirurgii existuje pyramidový výcvik, šest lidí nastoupí po škole, dejme tomu dva tři z nich to dotáhnou na operatéry. Po osmi deseti letech práce se dá říct, že máme dobrého kardiochirurga. Proto se hovoří o umění medicíny, která přes veškerý pokrok zůstává disciplínou mezi vědou a uměním. Znal jsem lékaře, kteří studovali na červený diplom, byli hodně dobří, nikoli brilantní. A taky jsem měl kolegy, jejichž studijní výsledky nebyly oslnivé, ale díky empatii a čemusi, co bych nazval klinickým čuchem, se z nich stali vynikající chirurgové...
Zaujala vás ochutnávka rozhovoru s profesorem Pirkem? Celý rozhovor si můžete přečíst v dubnovém čísle magazínu Playboy.
Podívejte se, jak probíhalo focení s Playmate Sandrou Taškovičovou: