Zemřel král, smuteční průvod ovládla samba!

Zakladatel pop-artu Andy Warhol pravil, že Pelé rozbil jeho teorii o patnácti minutách slávy, neboť bude slavný patnáct století. Největší Američan všech dob, prezident USA Ronald Reagan, se při setkání s fotbalistou představil, po svém hostovi ale totéž nežádal. Zdůvodnil to tím, že každý přece ví, kdo je Pelé. Johan Cruyff, prototyp holandského totálního fotbalu, pozdější úspěšný trenér, se nechal v době své největší slávy slyšet, že by snad mohl někdy hrát jako Alfredo Di Stéfano. Nikdy ovšem nemůže být nový Pelé, jehož hra překonala hranice logiky. A krajan Zico přezdívaný bílý Pelé prohlásil, že dumat nad tím, kdo je nejlepším fotbalistou všech dob, nemá vůbec cenu.

Jeden král

A tak podle všeho jediným, kdo zpochybňuje Pelého historickou nadvládu nad světovým fotbalem, byl Diego Maradona. Mistr světa 1986 se odvolává na výsledky ankety o Hráče století, ve které skončil skutečně před Pelém. O jeho vítězství ovšem rozhodla ta část ankety, ve které hlasovali vedle odborníků z řad trenérů a hráčů (v jejich případě vyhrál Pelé suverénně před Cruyffem) fanoušci. Představitelé FIFA nakonec šalamounsky rozhodli o tom, že cenu vyhlásí dva nejlepší fotbalisty století.

Kromě toho, na rozdíl Maradony, Pelé výrazně přesáhl teritorium fotbalových ploch. V roce 1999 byl vyhlášen v konkurenci velikánů, jako Emil Zátopek, Eddy Merckx či Muhammad Ali, sportovcem století. Magazín Time zařadil Pelého mezi sto nejvlivnějších osobností 20. století. V roce 2013 byl brazilský míčový čaroděj jmenován globální ikonou fotbalu. A svého času to dotáhl i na ministra sportu.

Pokora nade vše!

Edson Narantes de Nacimento se úředně narodil 21. 10. 1940, sám však tvrdí, že na svět přišel o dva dny později. Jeho otec Dondinho byl vcelku slušný profesionální fotbalista Fluminense. Některé zdroje uvádí, že původně syna pojmenoval na počest slavného vynálezce Edison, na matrice to ovšem nějak spletli. Budoucí král světového fotbalu prožil skromné dětství, často přispíval do rodinného rozpočtu příjmy z čištění bot a pomocných prací v čajovně. Vedle toho stíhal fotbal. „V dětství jsem byl na hřišti a dělal si z ostatních dětí legraci. Otec mě vzal tehdy stranou a řekl mi, ať toho nechám. Vysvětlil mi, že jsem sám nic nedokázal, těžím jen z talentu, kterého se mi dostalo od Boha. Proto musím respektovat okolí a ke všem přistupovat s pokorou,“ řekl Pelé loni v jednom rozhovoru. V něm rovněž prozradil, že první zlom v jeho životě přišel v deseti letech. Brazílie totiž prohrála v roce 1950 v rozhodujícím zápase domácího světového šampionátu s týmem Uruguaye 2:1 a chlapec viděl poprvé v životě svého otce plakat. „Tehdy jsem mu řekl, aby přestal brečet, protože jednou Světový pohár vyhraju.“

Co se v mládí naučil…

V roce 1956 vyrazil trenér provinčního mužstva Bauru Waldemar de Brito do přístavního města Santos, ve kterém sídlil místní slavný klub. Majitelům oznámil, že trénuje patnáctiletého kluka, který se brzo stane nejlepším fotbalistou světa. Šestnáctiletý mladíček dostal pozvánku na trénink. A jak později vzpomínal, přestože zrovna nezářil, podepsal v létě profesionální smlouvu. K prvnímu zápasu v barvách Santosu nastoupil 7. 9. 1956 proti Corinthians a hned se zapsal mezi střelce. A pouhých devět měsíců po uzavření profesionální smlouvy přišla pozvánka do reprezentace.

Reprezentační premiéru slavil Pelé 7. 7. 1957 na domácím svatostánku Maracaná v utkání proti Argentině. Kanárci sice prohráli 1:2, debutant se ale uvedl brankou. Trenér národního týmu usoudil, že nebude od věci vzít supertalentovaného mladíka na zkušenou na mistrovství světa 1958 ve Švédsku.

Národní poklad

Podle týmového psychologa nebyl Pelé na světový šampionát dostatečně mentálně připraven, původně tak měl pouze nasávat jeho atmosféru z lavičky náhradníků. Po bezbrankovém utkání s Anglií však začala brazilská veřejnost spolu s médii volat hlasitě po změnách v sestavě.  Trenér Feola sáhl po Pelém.

A dobře udělal. V utkání se SSSR se sice Pelé ještě střelecky neprosadil, patřil však k nejlepším hráčům. Ve čtvrtfinále dal jedinou branku urputnému Walesu. V boji o finále hattrickem zničil Francii v čele s hvězdu Realu Madrid Raymondem Kopou a nejlepším střelcem turnaje Justem Fontainem. „Když jsem toho hocha viděl hrát, dostavil se pocit, že bych měl pověsit kopačky na hřebík,“ přiznal po utkání francouzský snajpr.

Tím však Pelého galapředstavení neskončilo. Ve finále, ve kterém Brazilci porazili 5:2 domácí výběr, se totiž trefil hned dvakrát. A jak prohlásil po utkání jeden z obránců Švédska, po Pelého druhého brance měl chuť začít tleskat…

„Získali jsme titul v době, kdy ještě spousta lidí na světě nedokázala ukázat Brazílii na mapě. Najednou jsme se stali fotbalovým národem, znal nás celý svět,“ vzpomínal Pelé před lety. „Když dnes dá fotbalista branku, může běžet a na kameru říct: „Mami, miluji tě.“ V té době měl ale málokdo v Brazílii televizi, celá země seděla u rádia. Den po finále nás pozvali do švédského rozhlasu. Mohl jsem mámě vzkázat, že jsme vyhráli. Nikdy na to nezapomenu.“

Do vlasti se vrátil Pelé vyhlášený druhým nejlepším hráčem šampionátu za krajanem Didim v roli národní celebrity. Po nové hvězdě pochopitelně zatoužily nejbohatší kluby starého kontinentu v čele s Realem Madrid. Do hry se ovšem vložil brazilský prezident Janio Quadros. Hlava státu jmenovala Pelého národním pokladem, který nelze vyvážet, tudíž ani prodat.

Zlatá éra

Na další mistrovství světa v Chile již Pelé přijel jako hvězda první kategorie. A ve dvaadvaceti letech si odvezl druhý titul světového šampiona. Nutno ovšem říci, že v chilském případě byl jeho podíl na zisku Zlaté Niké podstatně menší než před čtyřmi lety. Šampionát zahájil ve velkém stylu, proti Mexiku skóroval, v následujícím bezbrankovém zápase proti Československu se ovšem při pokusu o střelu zranil a zbytek mistrovství světa strávil na lavičce.

V klubovém dresu si ovšem spravil chuť. V sezónách 1962 – 1963 dovedl Santos k vítězství v Copa Libertadores, nejslavnější soutěži Jižní Ameriky. Zejména zisk druhé trofeje byl velmi působivý. Santos vyhrál na půdě Boca Juniors a stal se tak prvním a zároveň posledním brazilským celkem, který slavil v Argentině.

Na obě domácí vítězství navázal brazilský tým v Interkontinentálním poháru, ve kterém bojovali o titul nejlepšího klubového celku planety vítězové PMEZ a Poháru Osvoboditelů. Na umění Pelého a jeho spoluhráčů nestačily největší hvězdy týmů Benfica Lisabon a AC Milán.

Jako lovná zvěř

To nejhorší v Pelého reprezentační kariéře přišlo na mistrovství světa 1966 v Anglii. Brazilec dal sice v úvodním zápase gól Bulharsku, poté ho ovšem doslova rozkopal obránce Žečev. V dalším utkání proti Maďarsku chyběl a kanárci prohráli. Do rozhodujícího utkání s Portugalskem nastoupil nedoléčený Pelé a hned v úvodu ho likvidačním zákrokem zkosil Morais. Svět poté obletěla fotografie na trávníku ležícího Pelého, nad kterým se sklání se zděšeným výrazem v tváři soupeř Eusebio. Pelé se stal v utkání lovnou zvěří, ke konci se prakticky nemohl pohybovat. Navíc se jednalo o časy, kdy pravidla neumožňovala střídání. Po zápase se nechal slyšet, že už nikdy nenastoupí v zápase světového šampionátu.

V barvách Santosu ovšem zářil. A fotbalový lid celého světa ho zbožňoval. V roce 1967 hrál Santos v Nigérii. Vůdci znepřátelených vojenských frakcí se kvůli možnosti sledovat zápas dohodli na dočasném klidu zbraní. Ten dodrželi, po fotbale se válčilo dál. Když poté dostal v zápase s Millonarios Bogata červenou kartu, vtrhli na hřiště fanoušci kolumbijského celku. Terčem jejich nevole se stal rozhodčí, který svým verdiktem zkrátil možnost sledovat konání fotbalového génia. V roce 1969 vstřelil Pelé svou tisící branku!

Fotbalová erupce

Svůj původní úmysl skončit s mistrovstvím světa si Pelé nakonec rozmyslel. A dobře udělal, neboť po boku Rivelina, Jairzinha, Gersona a dalších spoluhráčů předváděl v roce 1970 v Mexiku fotbal z jiné planety. Z celkového počtu devatenácti branek, které noví mistři světa nastříleli, měl prsty ve čtrnácti. Vítězné finále proti Itálii 4:1 zahájil brankou, na další dvě nahrál. Po zápase se nechal italský stoper Burgnich slyšet, že až do utkání žil v představě, že je Pelé člověk z masa a kostí. Teď už ví, že se pletl. Brazilský mág otevřel skóre neskutečnou hlavičkou, po zápase pak řekl, že jeho otec dal v jednom utkání hlavou pět gólů. Takže v tomto ohledu ho už asi nedožene.

V roce 1974 ukončil trojnásobný mistr světa kariéru v Santosu. V období 1956 – 1974 získal s klukem svého srdce 26 trofejí a nastřílel 548 branek. Když už jsme u branek, v roce 1964 dal Pelé v jednom utkání proti Botfagu osm branek. V pěti zápasech skóroval šestkrát, 30x střelil v utkání čtyři branky a dosáhl 92 hattricků. Podle Guinnessovy knihy rekordů zaznamenal v 1363 zápasech 1284 branek.

Cesta do Ameriky

Po roční pauze Pelé opět šokoval, když se rozhodl přijmout nabídku celku tehdejší severoamerické fotbalové ligy New York Cosmos. Za tříletý kontrakt inkasoval na svou dobu neuvěřitelných sedm miliónů dolarů. Jeho roční gáže činila 1.4 miliónů dolarů, kromě toho mu ovšem klub zajistil řadu nefotbalových kontraktů, které se těšily mírnější formě zdanění. Jeho debut v dresu Cosmosu vysílaly televizní společnosti z dvaadvaceti zemí, přítomno bylo 300 novinářů.

Svou severoamerickou misi zakončil října 1977. Na Giant Stadium se tenkrát střetli Cosmos se Santosem, hlavní hrdina odehrál za každý z klubů poločas. Cosmos vyhrál 2:1, v hledišti nechyběli kapitán mistrů světa 1966 Bobby Moore či boxer Muhammad Ali. Mimochodem, Pelé se s velkým fotbalem rozloučil, jak jinak než stylově, když ve své poslední sezóně získal titul mistra USA.