Květnový Playboy se tentokrát může pochubit hvězdnou titulkou se stále oblíbenější herečkou Sandrou Novákovou, která se svými žhavými a odvážnými fotkami v pictorialu překvapila snad i sebe. V interview senátor Zdeněk Hraba ví, že jsme v kulturní válce, kterou ale musíme vyhrát. Arnold Schwarzenegger jako fenomén dokazuje, že je třeba jít za svými cíli a splnit si svůj americký sen. Ve 20 otázkách se nepřehlédnutelná Žofie Dařbujánová z kapely MYDY těší na novou hudební kapitolu a tvrdí, že muzikanti nemají brzdu ani hranice. Playboy se dívá vstříc budoucnosti a je si vědom, že člověk, který jako první vkročí na Mars, se už narodil. A to není zdaleka všechno...
V životě přicházejí chvíle, kdy se člověk cítí jako pitomec. V mém případě se tak například stalo před několika lety, kdy mi letuška Korean Airlines někde vysoko nad Sibiří vysvětlovala, jak moc mi závidí mého krajana Janka Ledeckého, mimořádného skladatele, jehož muzikál Hamlet dobyl Soul.
Tváří v tvář roztomilé letušce jsem kýval hlavou a snažil se působit dojmem člověka, který ví, o čem je řeč. Pravda byla taková, že se s Janem Ledeckým znám minimálně pětadvacet let a tuším, že Soul je považován za muzikálovou Mekku. A taky jsem věděl, že napsal muzikál, který domácí kritika asi před dvaceti lety strhala.
„Pamatuji si, že po premiéře Hamleta v roce 1999 přišly děsivé kritiky.“
Zdroj: archiv Janka Ledeckého
„Pamatuji si, že po premiéře Hamleta v roce 1999 přišly děsivé kritiky.“
Zdroj:
archiv Janka Ledeckého
Přitom všechno, co jsem kdy od Janka Ledeckého slyšel, se mi na první poslech docela líbilo. Vždy profesionálně odvedená práce. Snad až dokonalá. A protože dokonalost patří do muzea, šly všechny jeho hity, včetně těch, které napsal pro Žentour, po prvním poslechu víceméně mimo mě.
K rozhovoru s Jankem Ledeckým jsem původně přistupoval jako k víceméně rutinnímu povídání s otcem, jehož dcera aspiruje na post nejlepší sportovkyně světa. Hned po odpovědi na první otázku jsem ale musel konstatovat, že život je změna…
(Rozhovor s Jankem Ledeckým o tom, že bez víry publika je muzikant ztracený, čtěte v lednovém Playboyi)