návrat zpět
Co hledáte?
Smazat

reklama

reklama

Autor: archiv pivovaru Bernard
Úspěch

Stanislav Bernard: „Žádný nápad nemůže být blbost“

Vydáno: 03.11.2021
Letos je tomu třicet let, co se pánové Stanislav Bernard, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal rozhodli zúčastnit se dražby tehdejší ruiny humpoleckého pivovaru nechvalně „proslulého“ nepitelným pivem. Během tří desítek let se pivovar Bernard vypracoval, rovněž s pomocí 50% partnera, rodinného belgického Duvel Moortgat, ve špičkový pivovar exportující do třiceti zemí světa. Při této příležitosti jsme oprášili a zkrátili interview se Stanislavem Bernardem, které vyšlo v loňském prosincovém Playboyi.

Playboy: Říká se, že velké úspěchy nejsou poháněny ani tak snahou o úspěch, jako strachem z vlastního selhání.
Bernard:
Až do revoluce toho nikdo z nás moc dělat nemohl. Pak přišel listopad a svoboda, která pro mě znamenala drogu, niterní potřebu. Najednou se objevila možnost podnikat, moje hlavní motivace ale tehdy určitě nespočívala v provozování pivovaru. Bylo mi šestatřicet a chtěl jsem prostě dělat něco naplno. Ne že bych to do té doby flákal, ale čas před revolucí nápadům a touze je realizovat zrovna nepřál.

Playboy: Proto jste za astronomickou, dá se říct nesmyslnou cenu spolu s obchodními partnery koupili v dražbě to málo, co zbylo z pivovaru v Humpolci?
Bernard:
Tenkrát jsem to tak nevnímal. V první řadě jsem chtěl vytvořit obdivovanou značku. Žil jsem v naivní představě, pokud se nám podaří dělat dobré pivo, splatíme veškeré dluhy a dostaneme se dokonce do zisku, což se zpočátku jevilo jako absolutní utopie, že budeme šťastní. Prvních deset let jsme bojovali o holé přežití. Ale nebyl to jenom boj o propocená pyžama nad ránem, zároveň nás to obrovsky bavilo, drželi jsme při sobě. To byla ta esence, díky které přicházely nápady a kvůli které jsme nakonec přežili. Když konečně přišel první zisk, přinesl uspokojení, pocit dobře odvedené práce, ale ne štěstí.

Letos je tomu třicet let, co se pánové Stanislav Bernard, Josef Vávra (na snímku) a Rudolf Šmejkal rozhodli zúčastnit se dražby tehdejší ruiny humpoleckého pivovaru.
Autor: archiv pivovaru Bernard Letos je tomu třicet let, co se pánové Stanislav Bernard, Josef Vávra (na snímku) a Rudolf Šmejkal rozhodli zúčastnit se dražby tehdejší ruiny humpoleckého pivovaru.

Playboy: Je těžší se nahoru dostat, nebo se na vrcholu udržet?
Bernard:
Řekl bych, že obojí je těžké. Náš příběh bych přirovnal k startu kosmické rakety, která předtím, než se odlepí od země, spotřebuje neskutečné množství energie. Čím výš se nachází, tím je spotřeba energie nižší, nakonec letí skoro sama. V čase první desetiletky budování pivovaru jsem se někdy budil nad ránem, poléval mě studený pot při vědomí toho, že se na našem zasněženém dvoře otočila za celý den jediná avia. Absolutně jsem nevěděl, jestli to bude druhý den lepší, nebo nepřijede žádné auto. Přesto mě to ale strašně bavilo, všechno bylo nové. Něco jsme vymysleli a hned bylo jasné, jestli to funguje, nebo ne, což s sebou energii přinášelo. Díky tomu všemu jsme se krůček po krůčku dostali na vrchol.  

Playboy: Raketa ale vyletí, dosáhne nějakého bodu a pak následuje návrat...
Bernard:
Platí to v případě, když se raketa nedostane na oběžnou dráhu nebo neletí k jiné galaxii. Pak už letí setrvačností, využívá přitažlivost. Po spojení s Belgičany, kterým jsme prodali rovnou polovinu firmy, což je rarita, přitekly peníze. Na jednu stranu se dostavil pocit radosti, zároveň jsem ale zjistil, že se nacházím ve stavu totálního vyhoření. Bylo to jako s raketou, úplně prázdné nádrže, nebylo kde a z čeho brát. Chodil jsem do firmy, ke které jsem měl a mám obrovský vztah, ale přesto mi to najednou přestávalo dávat smysl. Ptal jsem se sám sebe, jak zvládnu dělat pořád dokola stejné věci, dostavil se pocit, že marním život.

Playboy: Jak jste to řešil?
Bernard:
Popisovaný proces trval několik let, postupně jsem ale začal delegovat pravomoci v maximální možné míře na podřízené. Zjistil jsem, že pro kolegy je to něco nového, co je naplňuje. Ukázalo se, že se jedná o nejlepší možnou volbu, lidi totiž rostli a začali přebírat odpovědnost. Podařilo se nám vytvořit tým, na který jsem neuvěřitelně hrdý. Navíc se ukázalo, že jednou z mých silných vlastností je intuice a schopnost přijímat nápady, uvědomění si, jak moc je v byznysu důležité, aby člověk uznal, že nemůže všechno vymyslet sám. Přitom často stačí jenom dávat pozor. Někdo řekne nějakou poznámku, pokud je člověk pozorný, tak mu to sepne. Dnes jsem naprosto přesvědčen o tom, že nejlepší nápady nevznikají v našich hlavách, ale přicházejí skrze nás. Stávalo se, že jsem třeba týdny řešil nějaký existenční problém, jenže veškerá řešení se mi zdála polovičatá, prostě nejiskřila. Nakonec jsem přišel do práce, kolem šel sládek, řidič, údržbář. Tak jsem je zastavil s tím, že něco řeším a nedokážu s tím pohnout. A že bych chtěl, ať se o tom se mnou pobaví.

Autor: archiv pivovaru Bernard

Playboy: Zajímavý přístup…
Bernard:
V rychlosti jsem je uvedl do problému s tím, ať mi řeknou, jak to vnímají. Najednou ti lidi, možná proto, že nebyli svým způsobem „zatíženi“ problémem, nabízeli různá řešení, která se někomu jevila jako blbost. Tak jsem jim vysvětlil, že žádný nápad nemůže být blbost. Stávalo se totiž, že někdo řekl na základě předchozí „blbosti“ něco a já věděl, že je to bingo.

Playboy: Vaše slavná kampaň hovoří o tom, že se svět zbláznil. Není to vzhledem k tomu, co se dnes děje, až moc optimistické? Co použít termín zešílel?
Bernard:
V posledních letech tuto kampaň nepoužíváme. Předtím jsem si totiž ze situací, kdy jsem nabyl dojmu, že se svět zbláznil, dělal legraci. Momentálně se mi do toho nechce. Vnímám totiž věci tak, že se svět vyvíjí podobně jako kyvadlo, které se právě úplně vychýlilo na stranu politické překorektnosti, diktátu menšin, zbabělosti manažerů velkých firem, už opět jedinému správnému názoru, neschopnosti svobodně diskutovat a strachu říkat pravdu. Děje se tak v důsledku toho, že se západní civilizace ztratila ve hmotě, vědeckém materialismu a nezřízeném konzumu. Naopak nám velmi chybí hluboký vztah k přírodě, jejíž jsme součástí, niterná spiritualita a pokora. Takže máte pravdu, svět zešílel, ale věřím, že kyvadlo se začne po čase pohybovat opačným směrem.

Playboy: 50 procent akcií pivovaru Bernard patří belgickému partnerovi. Jak se vám podařilo ho přesvědčit, že kvalita je důležitější než výtoč?
Bernard:
Naším strategickým partnerem je rodinný pivovar Duvel Moortgat, přičemž snem a cílem Michela Moortgata je vybudovat celosvětovou síť poctivých řemeslných pivovarů. Tudíž jsme nikoho přesvědčovat nemuseli.

Stanislava Bernarda snad nikdy neopouští úsměv. Ani na horách na Malém Matterhornu.
Autor: archiv pivovaru Bernard Stanislava Bernarda snad nikdy neopouští úsměv. Ani na horách na Malém Matterhornu.

Playboy: Bernard je pro mě pivo s jasným adresátem…
Bernard:
Nikdy jsme neřešili naši cílovou skupinu. Stačilo nám vařit pokud možno co nejlepší pivo. Pak přišla ocenění z celého světa, což nás vlastně donutilo položit si otázku, kdo je naším zákazníkem. Zjistili jsme, že jsou to lidé aktivní, pozitivní, kteří mají rádi svůj život, přátele, rodinu… Naše pivo si zákazníka našlo a nachází.

Playboy: Dovedete si představit, že byste udělali kampaň dejme tomu s afroamerickými pin-up girl, která by se nestala terčem kritiky?
Bernard:
Tak to si v dnešní, nemocné době opravdu dost dobře představit nedovedu. Zpočátku jsme naše kampaně považovali za úplně normální, nevnímali jsme to tak, že vybočujeme. Nicméně reakce feministek ve smyslu: Vaříte hnusné pivo pro hnusné lidi, jste rasisti, sexisti a pedofilové, nám daly slastné poznání, že kromě vynikajícího piva umíme i reklamu.

Související témata: Stanislav Bernard , Bernard , pivovar , pivo , interview , rozhovor , Playboy 12/20