26. srpna 2019 18:44

Rudolf Kramář: Beznadějný případ neexistuje

V úterý 20. 8. 2019 zemřel ve věku nedožitých 89 let docent Rudolf Kramář, legenda české kardiovaskulární chirurgie a jeden ze čtyř chirurgů, kteří v roce 1984 provedli v IKEM první transplantaci srdce v Československu. V roce 1996 poskytl kardiochirurg světového významu Playboyi rozhovor, jehož zkrácenou verzi se svolením pozůstalých přinášíme.

Playboy: Před časem se v tisku objevila zpráva o tom, že jistý Ital prodělal v USA hned šest transplantací najednou. Myslíte si, že se v brzké době dočkáme toho, že díky schopnostem lékařů a moderní techniky se z lidského těla stane jakési lego? Kramář: Tento názor nesdílím. Zmiňovaný zákrok byl zcela ojedinělý, výjimečný, proto se o něm tolik psalo. Spíše si myslím, že hmota tak organizovaná, jako je člověk, představuje něco tak výjimečného, že je velmi pravděpodobné, že za sto let se budou naši potomci pohoršovat nad tím, že jsme těla zpopelňovali nebo strkali do hrobu. Využití lidských tkání bude maximální. Ovšem taky zastávám názor, že se objeví způsoby konzervativního léčení nejhorších chorob, jako je rakovina nebo arterioskleróza. Potom „tělní instalatéři“ jako cévní chirurgové, transplantátoři, či kardiochirurgové, budou bez práce.

Playboy: Dokážete si vytvořit k pacientovi, kterého čeká například transplantace, nějaký vztah, nebo preferujete profesionální rutinu? Kramář: O tom, že pacient podstoupí transplantaci srdce, rozhodují kardiologové a svůj návrh přednesou chirurgům, kteří určují, jakým způsobem se bude postupovat. Takže, zatímco kardiolog jedná s člověkem denně, operatér ho vidí pouze při souhlasu s indikací a pak těsně před operací. U nás je zvykem pacientovi chirurg osobně vysvětlí, co ho čeká, jak bude operace probíhat. Vzhledem k tomu, že operujeme denně i pět nemocných se srdeční chorobou, je jasné, že na vytvoření nějakého dlouhodobého vztahu k pacientovi, nemáme čas. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří v tomto směru děti. Tady otrlost mnohdy končí, musím se přiznat, že se chovám neprofesionálně, mazlím se s nimi, hladím je, přestože vím, že dělám chybu.

Playboy: Jakýkoli cit vůči pacientovi je tedy luxusem? Kramář: Určitě ne. Když jednáte před operací srdce či transplantací s pacientem, musíte udělat všechno proto, aby se moc nebál. Záměrně zdůrazňuji slov „moc“, protože trocha strachu neuškodí. Předoperační pohovor trvá zhruba třicet minut a doktor si musí najít čas člověka přesvědčit, že on je tím pravým, komu se operace povede. Pacienti z osmdesáti procent říkají, že se nebojí a ví, že to dobře dopadne. Zbylých dvacet procent se ptá, jestli přežijí. Osobně zastávám názor, že není od věci, aby pacient věděl, že existuje míra rizika. Dotazy bývají vcelku odborné, protože před operací dostanou naši pacienti brožurku, kterou si přečtou. A taky je zajímá, kdy půjdou domů, do práce.

Playboy: Máte svůj vlastní předoperační rituál? Kramář: Před jakoukoli operací, byť jsem ji předtím dělal padesátkrát, si ji dvakrát, třikrát projedu. Kromě toho dodržuji řadu směšných rituálů, před operací se myju vždycky výhradně u stejného kohoutku. Kromě toho si vybírám vždycky jistý druh čepice. Vzhledem k tomu, že neumím zpívat, si celý život navozuji náladu zpěvem. Ovšem před operací mě touha po zpěvu opustí, protože si myslím, že by mě můj strašlivý zpěv vyvedl z koncentrace. V minulosti jsem byl také znám tím, že jsem byl živ o čokoládě. I v průběhu operace stačilo mrknout na sestřičku a ta už věděla, že je čas mi strčit do úst tabulku čokolády.

Playboy: Jste stoupencem toho, aby se pacientům říkala pravda o jejich zdravotním stavu? Kramář: S určitými omezeními ano. Nemůžu nemocnému říct, že jeho šance na přežití je minimální. Ovšem vcelku důrazně mu mohu sdělit, že bez operace do půl roku zemře. V Americe jsem v případech rakoviny zažil, že se pacientům říká plná pravda. Ovšem já jako starý konzervativec říkám, že milosrdná lež není od věci. Ne vždy odsuzuji euthanasii. Jistý můj kolega, který pracoval jako profesor v Kanadě, o ni požádal a byl vyslyšen. Kdybych byl v jeho kůži, udělal bych totéž. Ale kdyby po mě někdo chtěl, abych euthanasii provedl, nebyl bych toho schopen.

Playboy: Dokážete během průběhu operace odhadnout, jaká je šance na úspěch a jak moc vám motivuje na první pohled beznadějný případ? Kramář: Beznadějný případ snad neexistuje, řada věcí, které se zdají být na první pohled ztracené, se dají mnohdy otočit. Jednou jsem operoval pacientku, její jméno si pamatuji dodnes. Po skončení operace jsme zastavili mimotělní oběh, uvedli její srdce v činnost a ono se na nějakou dobu zastavilo. Bylo to v počátcích kardiochirurgie, kdy jsme nebyli schopni dát ji znovu na mimotělní oběh. Masíroval jsem několik desítek minut srdce. Asistoval mi člověk, který v té době u nás zastával hodně vysoké místo. Když jsem začal s masáží srdce, tak odešel, protože věděl, že případ je ztracený. Zamanul jsem si, že pacientka nezemře na sále, a pokračoval v práci. Po chvíli mi anesteziolog řekl, že to nemá cenu, neexistuje ani teoretická naděje, abych to tedy nechal. Za dalších dvacet minut přišel neurolog a ukázal mi, že třicet minut nefunguje ani mozek, takže i kdyby se srdce vzpamatovalo, pacientka nebude žít. Za deset minut srdce „naskočilo“ a paní žije dodnes. Doteď si nedovedu vysvětlit, proč jsem toho tehdy nenechal.