MUDr. Tomáš Šebek: Na průměr není čas

O to víc překvapilo, když se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že pokud by se dcera rozhodla vykonávat v českých podmínkách profesi lékaře, přerazil by jí ruce. „Určitě nepřerazil. Jednalo se o nadsázku,“ říká se smíchem, což však nic nemění na jeho názoru, že lékař to má v Česku těžké. „Rok jsem působil v Irsku v Univerzitní nemocnici v Dublinu. Bylo to sice tvrdé, ale byla to mimořádně pozitivní zkušenost. Najednou totiž vidíte, jak mají věci správně fungovat. Mám ale zkušenosti ze zemí třetího světa, kde jsou na tom mnohonásobně hůř než my. Určitě bychom se tím ale neměli utěšovat.“

Život je krátký

Po zdárném ukončení studia působil Tomáš Šebek jako chirurg v nemocnici v Hořovicích. Po třicítce v něm dozrálo rozhodnutí překročit hranice. „Život je strašně krátký na to, aby ho člověk promrhal někde v průměru. Každý by měl chtít v životě něco dokázat,“ říká otec syna a dcery.V rámci boje s průměrem tak Tomáš zašel jednoho dne do pražské pobočky organizace Lékaři bez hranic, vyslechl si několik příběhů kolegů a vyplnil přihlášku. Doma pak naznačil, čeho se „dopustil“ s tím, že snad možná někdy někam vyrazí. Po několika měsících letěl na Haiti. Psal se rok 2010, po dvou letech následoval comeback.V letech 2013 a 2015 pak přišly mise v Afghánistánu. Loni na jaře působil v jižním Súdánu. „Nejednalo se o nic dramatického. Máme totiž s manželkou podobný názor na život. Pracuje jako pediatrička, věnuje se problematice nedonošených dětí. Kromě toho a rodiny stíhá i jiné věci, mezi stěžejní koníčky patří jízda na koni. Řekl bych, že někdy to má v sedle nebezpečnější než já v Afghánistánu.“

Buď já, nebo nikdo!

V souvislosti s působením Lékařů bez hranic se vyskytují názory, že pomoc dorazí na místo katastrofy či válečného střetu v situaci, kdy nelze nic zkazit.U traumatologů s tím Tomáš v podstatě souhlasí. „Je to tak, že na úrazové chirurgii, v Čechách, ale také na Haiti či v Afghánistánu, platí, že se vám do ruky dostává člověk ve stavu, kdy ho můžete maximálně zachránit.Opravdu už tam není co pokazit. V takových případech odpadá strach, který máme my, obecní chirurgové, u plánovaných operací.I když se na první pohled nemusí jednat o komplikovanou záležitost, jdeme do toho s tím, že někde v zádech máme pacientova právníka, který může při sebemenší komplikaci zkoumat, proč to nedopadlo. Pokud vám přivezou do nemocnice někoho napadrť rozbitého po živelní katastrofě, případně postřeleného, můžete maximálně pomoci. V rámci humanitárních konsekvencí platí, že pokud pacientovi nepomůžete vy, tak už nikdo.“

Nic není nemožné

Přes „akčnost“, která provází fungování Lékařů bez hranic, odmítá Tomáš Šebek obecně zažitou představu, že práce chirurga na humanitární misi je spojena pouze s rychlými řešeními. Na komplikované zákroky nezbývá dost času, z odborného hlediska proto chirurg spíš stagnuje.

Například hned při své misi na Haiti v roce 2010 pronikl jinak břišní chirurg do neurochirurgických sfér. Svou první a nikoli poslední neplánovanou operaci mozku popsal tak, že otevřel hlavu, vyndal kost, která byla v mozku zabodnutá, a pak se snažil zahladit po zákroku, kterým pacientovi zachránil život, veškeré stopy. „Tak taková zkušenost se mi v Česku opravdu nehodí. Kdybych něco podobného provedl v domácích podmínkách, šel bych si sednout do kriminálu, hlavu mám v Česku zakázanou,“ vzpomíná se smíchem. „Kdybych se do toho ale tenkrát nepustil, pacient by neměl sebemenší šanci na přežití. Po nakonec úspěšné premiéře na Haiti jsem stejný zákrok absolvoval v Afghánistánu, a to jedenáctkrát během dvou měsíců. Ani jeden z pacientů nezemřel, všichni zrehabilitovali, i když s menším nebo větším neurologickým postižením. Jsou okamžiky, kdy není nic nemožné.“